Na kávě s Gabrielou Nečasovou

O práci psychologa v Poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy v Blansku jsem si povídala s její vedoucí Gabrielou Nečasovou. Dozvěděla jsem se, jaké případy se mohou v poradně řešit a jakým způsobem klientům pomáhá. 

S jakými institucemi vaše poradna spolupracuje? Spolupracujeme zejména s Oddělením sociálně právní ochrany dětí (OSPOD), jak s blanenským, tak s boskovickým. Jsme součástí městského úřadu, takže jsme se neoficiálně zavázali, že pro blanenský OSPOD máme přednostní termíny. Případy, co se tam řeší, nějakým způsobem hoří, jde o zájem dítěte, které může být ohroženo. Takovým případům jsme schopni nabídnout termín do týdne, což je velký nadstandard, protože pro ostatní nové klienty jsou nyní objednací lhůty tři měsíce. 

Tři měsíce – to je dlouhá doba. Nestává se pak, že už to pro klienty není aktuální? Občas se stane, že třeba pak nepřijdou. Buď na to zapomenou, nebo se jejich problém sám nějak vyřeší, takže se omluví. Pokud je to něco velmi akutního, život ohrožujícího, třeba sebevražedné úmysly, dáváme lidem kontakty na krizové centrum, které má nonstop provoz v Brně. Řekla bych, že všechno ostatní vydrží. Další možnost je využití komerčních poradců, kteří mají čekací lhůty kratší, ale jsou to placené služby.

Vaše poradenství je bezplatné? Ano. Klient u nás nic neplatí.

Proč je důležitá spolupráce s ostatními institucemi? Jednotlivé instituce si případy různě předávají podle toho, do čí kompetence problém spadá. Například pedagogicko-psychologické poradny jsou více orientovány na diagnostiku a na rodinnou terapii nemají moc prostoru. Takže pokud naznají, že je u dítěte nějaký větší problém, než jen zdiagnostikovat ADHD, případně nějaké výchovné potíže, tak je potom odesílají do naší poradny. Proto je v zájmu všech stran, abychom se v rámci okresu všichni znali. U příležitosti Týdne pro rodinu jsme proto v květnu v poradně pořádali den otevřených dveří. Sešlo se tady zhruba patnáct šestnáct lidí – jednak pracovníci blanenského a boskovického OSPODu, ale také pracovnice zdejší pedagogicko-psychologické poradny. V rámci tohoto setkání jsme jim představili naši službu a mluvili jsme o tom, jaké jsou naše možnosti. Současně jsme si ale vyjasňovali i to, jaké jsou naše limity. Občas se totiž na nás lidé obracejí s věcmi, které neděláme.  Vzhledem k tomu, že ani já ani kolegyně nejsme klinickými psychology, neděláme zde např. vyšetření psychické způsobilosti k získání zbrojního průkazu či psychotesty pro řidiče. Obecně platí, že nejsme diagnostické pracoviště a psychologická diagnostika je jen velmi okrajová záležitost naší pracovní náplně.

Co tedy ve vaší poradně řešíte? Naše pracoviště slouží zejména pro dlouhodobou práci, a to buď individuální, nebo pro páry, případně celé rodiny. Jsem rodinně orientovaný terapeut, takže když přijde rodina, že má problémové dítě, které způsobuje rozepře v rodině a podobně, stejně vždycky pracuji s celou rodinou. Není to tak, že bych si vzala dítě a „já vám ho opravím“. Takhle to nefunguje. Většinou se do toho snažím vtáhnout všechny, koho se to týká, na což ne vždy rodiče slyší. Avšak obvykle když to zkusí, zjistí, že to funguje.

Jaký je poměr individuálních a společných terapií? Zhruba polovina lidí přijde individuálně. Často i ti, co přijdou sami, řeší partnerské krize. Buď u toho partnera nechtějí, nebo partner nechce přijít. Další širokou tematikou jsou deprese a úzkosti. Často se také objevují lidé, kteří cítí, že pozbyli smysl života. Párové terapie jsou většinou o nějaké krizi vztahu, ať už jsou partneři nakročeni směrem k rozvodu, nebo jde o nevěru, kterou se snaží překonat a zvládnout spolu. Rodiny jsou nejčastěji posílány právě z OSPODu. Málokdy se stane, že by přišla rodina z řad veřejnosti. Většinou je to spojeno s rozvodovou problematikou či opatrovnickým sporem.

Co když se rodiče nemohou domluvit na péči o děti po rozvodu? Právě k tomuto účelu jsme k ruce úřadu. Pokud se nedaří udělat dohody na OSPODu, posílají je k nám s tím, že předpřipravujeme mimosoudní dohody o úpravě styku rodičů s dětmi. Dále chodí často s tím, že po rozvodu dítě nechce jít k jednomu nebo druhému z rodičů. Stává se často, že dítě je zmanipulováno jednou nebo druhou stranou.

Jak to řešíte? Hlavně se snažíme to vyjasňovat na úrovni rodičů. Pokud se rodiče domluví, dítě se zpravidla srovná samo. Je důležité, aby rodiče pochopili, že očerňováním druhé strany ubližují a poškozují zejména dítě samotné. Pracujeme na tom, aby se rodiče naučili odlišovat partnerskou a rodičovskou rovinu svého vztahu. To, že přestali fungovat jako partneři, nic nemění na tom, že rodiči už zůstanou do konce života. Nejčastějším tématem je pak, zda střídavá péče ano nebo ne.

Ano nebo ne? Každý terapeut to má trochu jinak. Já se vždycky snažím podpořit co nejširší styk s oběma rodiči. Nelpím však na tom, že to třeba musí být přesně týden a týden. Nejde o konkrétní počet dní, ale o to, aby byli rodiče schopni se domluvit.

Máte nějaký limit bezplatnosti pro klienta? Nemáme, může chodit, jak dlouho bude potřebovat. Náš průměr je zhruba tři konzultace na jeden případ. Ale to je průměr, někomu stačí přijít jednou, odnese si radu, kterou potřeboval, a někdo přijde desetkrát. Ale není to tak, že by klienti chodili každý týden, na to opravdu nemáme kapacitu. Může to klidně být deset sezení v průběhu dvou let. Někdy si veřejnost představuje, že si člověk každý týden jde sednout na pohovku…

Není to tak? Záleží, jaký má terapeut výcvik. Psychodynamicky, freudovsky či jungovsky orientovaný psycholog si zve lidi každý týden, ale já jsem spíše na opačném pólu. Mám systemický výcvik, kde se konzultace bere jako chvíle, v níž se zasévají změny, a mezidobí je potřeba na to, aby s nimi klient experimentoval, snažil se je uplatnit a prověřil je každodenní realitou. Pak přichází po měsíci či po šesti týdnech s tím, jak byly nebo nebyly intervence a změny užitečné a domlouváme se dál. Můj průměrný časový odstup jednotlivých sezení je měsíc s tím, že jak terapie pokračuje, spíše se tento interval prodlužuje. Poradenství má směřovat k tomu, aby ho člověk co nejdřív nepotřeboval.

Jak probíhá sezení, má nějakou strukturu? Lehkou strukturu samozřejmě máme. Zvláště prvních pár sezení jsme nuceni na základě našich standardů specifikovat takzvanou zakázku, takže nejprve zjišťuji, co by klient od nás rád získal, co by mělo být výsledkem naší spolupráce. První konzultace se tedy točí kolem tří základních otázek – s čím člověk přichází, co by potřeboval a co by mělo být výsledkem. Těmito okruhy se zabývám tak dlouho, než v tom máme jasno. To samo o sobě mnohdy stačí – klient si utřídí myšlenky a sám si přijde na to, co chce, a od nás víc nepotřebuje. Ale někdy je nutná další soustavná práce, klient potřebuje získat nějakou dovednost, případně přehodnotit některé svoje názory. Ač jde o poradenství, nedávám lidem vysloveně rady. Pracuji spíše pomocí otázek, které „šiju klientům na míru“. Podstata terapeutického řemesla spočívá v technice vedení rozhovoru, tedy ve volbě a tvorbě vhodných otázek, aby si klient mohl přijít na řešení svého problému sám. Protože neexistují univerzální rady, které by šly aplikovat na každý život.

Můžete uvést nějaký případ, který dokážete tímto způsobem řešit? Například šikana. Se šikanovaným člověkem probírám různé situace nejdříve ve smyslu, co je vyvolává, jak on sám tomu rozumí a jak si vysvětluje, že okolí na něj takhle reaguje. Společně zkoumáme, které prvky v jeho chování vyvolávají agresivní reakce okolí a ty se pak snažíme nahradit jiným chováním. Když má takový člověk tendenci se v určitých situacích rozbrečet, hledáme způsob, jak se nerozbrečet. Nebo když se například za sebe nepostaví, neřekne svůj názor a nereaguje na určitý podnět, hledáme možnosti, jak reagovat vhodněji. Tyto alternativy si klient odnáší z konzultace a v mezidobí s nimi experimentuje. Dále pak pracujeme jen s tím, co se mu osvědčilo. Vždy postupujeme po malých krocích – sebevědomí se nedá vybudovat ze dne na den. Velmi ráda využívám při práci metafory, zejména děti na ně velmi dobře reagují. Jedno dítě například začalo mít zničehonic strach jezdit hromadnou dopravou. Svůj problém popisovalo slovy, že „ztratilo jistotu, a začalo se bát“.  Začala jsem s dítětem hledat, co by mohlo být novým semínkem jistoty, které bychom mohli zasadit, jakou péči by takové semínko potřebovalo, aby mohlo vzejít. Když nám vzešlo, hledali jsme způsob, jak ho zalévat a hnojit, aby vykvetlo.  V závěru spolupráce jsme již vzrostlou květinu jistoty opečovávali tak, aby neuvadla či neuschla. Dítě velmi hezky nacházelo paralely s metaforou ve svém každodenním životě.

Marie Hasoňová