Na kávě s Petrem Bende

Po kom jsi zdědil hudební nadání? Určitě v tom mají svou váhu oba rodiče. Táta je muzikant celý život a sjezdil půl světa. A máma nás muzikanty opatrovala. Ovlivnilo mě hlavně to, že jsem měl hudbu všude kolem sebe. Kytary, baskytary, zesilovače, klávesy, nahrávky na kazetách, LP deskách a magnetofonech. To vše mě jako kluka fascinovalo natolik, že jsem se začal s těmito nástroji seznamovat a rodiče mě v tom opravdu velmi podporovali. Díky tátovi jsem měl možnost vidět, jak se na všechny ty nástroje hraje. Brával mě na zkoušky s kapelou do Brna a viděl jsem z první ruky, jak se staví písnička a kolik je kolem toho potřeba hodin, než se nazkouší. Vždycky jsem si za odměnu mohl zabubnovat na bicí jejich bubeníka Jindry Ertla, který mě učil první rytmus. Bubny jsou od pěti let můj srdcový nástroj, neustále mě baví. I když jsem se vydal i jiným směrem – ke zpívání s kytarou nebo třeba za pianem, bubny jsou ta pravá energie. Chtěl jsi tedy být od malička muzikant? Celý život si jdu svou cestu s muzikou. Od začátku jsem chtěl hrát na více nástrojů a skládat vlasní skladby. Nejprve mě uchvátily bubny, pak jsem se sám ve druhé třídě přihlásil do Umělecké školy ve Velké Bíteši na klavír a následně se díky tátovi naučil akordy na kytaru. S kytarou jsem začal skládat první vlastní písničky. Ve třinácti jsem nastoupil do první bigbítové kapely, která byla již zajetá a fungovala skvěle. Hráli v ní kluci o zhruba deset let starší než já. Sice jsem byl opravdu mladíček, ale myslím, že jsem zapadal a byla to nejlepší hudební škola, kterou jsem mohl projít. Ta kapela měla zvláštní jméno. Jmenovala se Svěrák 3 a odehráli jsme společně několik tisíc koncertů a tanečních zábav, které v devadesátých letech měly obrovské návštěvnosti. Jsem rád, že jsem měl tu možnost to prožít, jelikož moji vrstevníci to opravdu neznají. Dnes mám svou vysněnou kapelu, skládám písně a mým povoláním je muzikant. Letos s kapelou slavíme třináct let pohromadě a výročí budou mít i naše tradiční Vánoční koncerty, a to již dvacáté. Prošel jsem mnoha skupinami, přes rockové, undergroundové, folkové, zábavové, všude jsem měl štěstí na lidi a vždycky mě to někam posunulo. Litoval jsi někdy toho, že jsi se dal na muziku? Občas to asi není, či nebylo lehké… Všechny vzestupy i pády měly svůj význam a dnes se na ně dívám jako na správné.  V roce 2001 jsem měl možnost po dlouhých jednáních vydat album u renomovaného vydavatelství Universal. Rozhodl jsem se natočit kvalitní nahrávky, a tak jsem oslovil tehdejšího producenta kapely No Name Juraje Kupce. Ten sestavil studiovou kapelu z neskutečných muzikantů – slovenské špičky. Byla to výzva. Tak jsem nechal tehdy lukrativního zaměstnání obchodního zástupce pro nadnárodní firmu a vsadil vše na jednu kartu. Zainvestoval jsem všechny své úspory do kvalitní nahrávky – a ta se opravdu povedla! Po týdnech jsem se vrátil domů a věděl jsem, že stávající sestavu mé doprovodné kapely musím i přes naše velké kamarádství rozpustit. Nechal jsem si jen trumpetistu a sestavil nový tým zkušených a jedinečných muzikantů. Mimochodem, tato sestava se mnou hraje od roku 2003 dodnes. Jak to dopadlo? Výsledek byl nakonec krutý. Po půl roce práce byla smlouva, kterou jsme měli skoro na stole, odsunuta na neurčito a vydavatelství dalo tehdy přednost sólovému albu Vaška Jelínka z kapely Lunetic. Byl to jako pád z výšky přímo dolů. Chvíli jste také působili jako předskupina… V podstatě navazujeme na to, o čem jsme právě hovořili. Najednou ze mě byl člověk bez práce, nahlášený na pracovním úřadě. Zanedlouho přišla nabídka na turné s kapelou No Name. 24 koncertů po celé ČR. Úžasná možnost – opět jsme jeli dál. Nesmím opomenout také spolupráci na koncertech s folkovou kapelou Kamelot a Romanem Horkým, s kapelou Fleret a také s kapelou Čechomor. Všichni nám podali pomocnou ruku a pomohli tak mé muzice k většímu obecenstvu. To asi není lehké, hrát pro posluchače, kteří vlastně přišli na někoho jiného… Je to odpovědné a pokorné, protože lidé opravdu nepřišli na vás. Vy máte možnost jim během těch 40 minut dát něco ze sebe. Když se to obecenstvu líbí, což byl případ většiny koncertů, nakopne je energií k hlavní kapele, která má potom publikum hezky rozehřáté. Asi největší zodpovědností bylo, když jsme s kapelou v roce 2005 předskakovali v Praze Simply Red. Byl to jedinečný zážitek. Zlomem pro tebe asi byla Superstar v roce 2005, kde jsi skončil druhý. Na konkurz jsem jel do Brna z Chebu po koncertu s No Name. Přijeli jsme tam nad ránem a když jsem viděl tu frontu, tak jsem myslel, že to vzdám. Až po dvanácti hodinách jsem se dostal na řadu. Unavený po celém dni. Šel jsem s kůží na trh za kapelu, za léta ježdění, za to, že to myslím s muzikou vážně, a že svými písněmi mám co říct. Následnou cestu až do finále znáte. Bylo to jako rozjetý kamion, co se nemůže zastavit. Jedinečná zkušenost dvanácti živých přenosů, za kterou se hrdě budu vždy hlásit. Jsi patronem boskovické soutěže RH Faktor. Kdy tato spolupráce začala a z jakých důvodů jsi se této úlohy zhostil? Jsem rád patronem takové soutěže. Začalo to před třemi lety, kdy jsme to poprvé řešili a já tuto nabídku přijal. Je dobré přijet a podpořit mladé zpěváky, které to baví a jdou do toho. Sám jsem prošel pár soutěžemi jako např. Zlíntalent (ten jsem v roce 96 se zpěvačkou Dashou vyhrál), Mladá píseň Jihlava a nebo folkové soutěže, kde už jsem hrál vlastní písně jako třeba Porta nebo Moravský vrabec a další. Těch možností je hodně a záleží jen na tom, kde se chceme prezentovat a hlavně – musíme mít co sdělit. RH Faktor se vyvíjí ve skvělou soutěž a příležitost pro mladé zpěváky z celé ČR. Jsem rád, že můžu být u toho. Je někdo, kdo tě v této soutěži hodně zaujal? Celá soutěž měla letos opravdu velkou úroveň a každý ze zpěváků byl něčím jedinečný. Skvělá kapela jim hodně pomohla, a tak už záleželo na dané situaci, jak se do písně ponoří a jaký do ní dají pocit. Vítězka soutěže Petra Švancarová to zvládla na jedničku. Vím, že jsi multiinstrumentalista. Na které hudební nástroje umíš hrát? Já neříkám, že na nástroje hraji nejlépe na světě, ale že je všechny stále poznávám a seznamuji se 🙂 Pořád mě něčím překvapují a inspirují. Asi nejvíce se cítím dobře u bicích. Kytara je má nepopsaná kniha a v podstatě jsem samouk a proto mě tak baví. Pořád se dají hledat nové směry jak na ni hrát. A také klavír, který mám jediný vystudovaný. Ostatní nástroje, které využívám buď ve studiu nebo i na pódiu, jsou třeba foukací harmonika, basová kytara. Můžeme se těšit opět na Vánoční koncert Petra Bendeho v Blansku? Právě o tom jednáme s Kulturním střediskem v Blansku a věřím, že vše dopadne a navštívíme naše tradiční místo. Letošní Vánoční turné bude stát opravdu za to, zatím ale nemohu prozrazovat. Budeme slavit dvacáté výročí našich koncertů, program bude opět jiný a hosté budou jedineční. Tak se těšte. Vedeš své potomky k hudbě? V této chvíli se snažím je vést k hudebním nástrojům podobným způsobem a to tak, že když přijdeme ke mě do studia, tak je tam vše. Bicí, kytary, basa, foukací harmoniky, perkuse, piano, zesilovače atd., vše si můžou vyzkoušet a zahrát si. Starší syn Matyas si oblíbil bubny a vydrží u nich. Na Vánoce si přál od Ježíška perkusní buben zvaný Cajon, na kterém se sedí. Teď na něj zkouší různé rytmy. Mladší Maxík má rád taky bubny, ale staví si své vlastní sestavy z perkusí, do toho rád drnká na kytaru a zpívá písničky.  Zatím je nechávám, ať je vše pro ně spíše hrou.  Ale mám radost, že v nich hudba probouzí energii a nějaké pocity. Už jsme společně složili dvě vlastní písničky, které si pak dohromady hrajeme. Je to krása a radost. Co tě čeká v letošním roce? Jsem v přípravách na novou autorskou desku. Pár nových písniček jsme vyzkoušeli na turné a líbily se, tak nás teď čeká výběr producenta, studia, vydavatelství a uvidíme, kdy vyjde. Přes jaro, léto a podzim máme naplánovaných více než 70 koncertů a již teď plánuji termíny našeho výročního Vánočního turné 2016, ke kterému vyjde ještě LIVE CD a DVD z minulého roku, kdy jsem jeli turné s Cimbál BIG Bandem. Letos slavíme dvacáté výročí Vánočních koncertů. Je to až neskutečné. Hudba je můj život a jsem rád, že máme posluchače a úžasné fanoušky, kteří na naše koncerty chodí. Jejich energie je hnacím motorem mě a celé mojí kapely. Se kterým muzikantem bys rád stál na jednom pódiu? Nerad hledím do dálky, na  kterou nelze dosáhnout, a proto jsem pokorně rád za jedinečné dosavadní spolupráce. Na prvním místě jsou určitě Karel Gott a  Věra Špinarová. Dále Roman Horký, Wabi Daněk, Ivan Hlas, Lešek Semelka, Ilona Czáková, Helena Zeťová, Pepa Laufer, Slávek Janoušek a mnoho dalších, které jsem měl jako hosty na mém Vánočním turné za více než 17 let. Pokud bych hleděl do zahraničí, tak bych klidně jen ze zákulisí chtěl někdy sledovat Phila Collinse 🙂 Martin Müller