Je druhá květnová neděle a přestože fronta z květinářství končí až venku na chodníku, poslušně si stoupnu na její konec a trpělivě čekám. Stojí v ní lidé všech věkových kategorií, desetiletými kluky počínaje a šedesátiletým seniorem konče. Téměř všichni máme stejný záměr. Dnes má totiž svátek ten nejdůležitější člověk v našem životě – žena, jež nás přivedla na svět a spolu s ní jsme udělali první krůčky. A my máme v tento den nejlepší příležitost jí poděkovat. Ano, správně – je to naše máma.

Den matek se v různých obdobách a v rozličnou dobu slaví po celém světě. Matku uctívají všichni bez rozdílu – Arabové, Španělé, Rusové i prostí Češi. Málokdo ví, že tento svátek přišel z Ameriky a dostal se k nám díky dceři prezidenta T. G. Masaryka Alici. Možná proto po druhé světové válce zaznamenal značný útlum a do kurzu přišel až po Sametové revoluci v roce 1989. Do té doby se u nás ve velkém slavil Mezinárodní den žen, Což mají mnozí z nás dosud v živé paměti.

Určitě se shodneme na tom, že je dobré postavit svoji matku alespoň jeden den v roce do středu pozornosti a připomenout jí, jak důležitá je v našem životě. Možností je několik. Můžete ji vzít někam na výlet, na dobrou večeři, případně sami uvařit oběd, umýt nádobí nebo ji zahrnout nejrůznějšími dary. Avšak bohatě postačí jí poděkovat zcela symbolicky kytičkou, ručně namalovaným a napsaným přáním či pouhým slůvkem, které jí dokáže, jak moc pro vás znamená.

Když se podívám zpátky na dobu svého dětství, dospívání a raného mládí, musím konstatovat, že být matkou je asi ta nejtěžší práce na světě. Byli jsme doma tři kluci a naše máma si s námi vytrpěla opravdu své. Když jsem byl mimino, prý jsem potřeboval jíst téměř neustále. Máma, která kvůli mně vstávala několikrát za noc, na to dnes vzpomíná se smíchem a poznámkou, že jsem připomínal otesánka a kdybych mohl, cpal bych se od rána do večera. To mi ostatně vydrželo celé dětství, kdy mi trpělivě mazala chleby, dokud jsem se to nenaučil sám.

To máma nám lepila náplasti na kolena, foukala rány a uklidňovala nás při nemocech, prohrách a křivdách, kterých se na nás život dopustil.

Byla to vždy máma, ke které jsme se utíkali schovat, když jsme měli strach, ale i při prvních životních zklamáních. Za všechnu její péči a lásku jsme se jí odvděčovali tím, že jsme byli neposlušní, likvidovali jsme její pečlivě uklizený domov, rozbíjeli jsme sousedům okna, psychicky likvidovali třídní učitelku a chodili pozdě domů. Tohle všechno nám odpustila – ba co víc, měla nás ráda! A když už se mračila, stejně jsme věděli, že ji to brzy přejde. Je to přece naše máma!

Stejně se snažím vychovávat i své děti. Chci, aby věděly, jak velkou hraje matka roli v jejich životě. A taky to, že každé jejich odseknutí, nevlídné slovo, které k ní prohodí nebo sebemenší lež je později budou mrzet stejně tak, jako mrzely mě.

Vzpomínám si, když jsem se ve svých jedenadvaceti letech coby nejstarší syn rozhodl opustit pohostinné hnízdo domova a postavit se na vlastní nohy. Ačkoli jsem se stěhoval o pouhých pár metrů dál, byl to velmi zvláštní pocit. Koukali jsme na sebe a já vím, že jsme oba mysleli na to stejné. Vždycky u ní najdu otevřenou náruč, vlídné slovo, zázemí. A to je ta věc, která ji dělá tím, čím je. Mámou.

Martin Müller