Na samém počátku rozvoje canisterapie v České republice stál tým ze Základní školy speciální v Blansku. Canisterapie znamená pozitivní působení na potřebné osoby prostřednictvím psa a před dvaceti lety ji v Česku provozoval málokdo. Marika Zouharová, která stála u samotného zrodu oboru, mi popsala, co tato práce obnáší a jaké má výsledky.

Jak to začalo? Už to bude dvacet roků, co se canisterapii věnuji. Začalo to tím, že jsem si pořídila svého prvního psa, fenku Maggii. Pak si ale zlomila hlavici kyčelního kloubu a najednou z ní byl postižený pes, který se musel šetřit. Přemýšlela jsem, co s ní. Pracovala jsem ve speciální škole a přišla jsem s nabídkou canisterapie za tehdejším ředitelem Hanákem, který byl pro všechno nové.

Začali jsme. Podali jsme projekt na Ministerstvo školství a zavázali se tři roky ověřovat účinnost canisterapie. Nakonec se to podařilo a dostali jsme povolení zařadit pejsky do výuky. Nyní pracujeme v týmu pod vedením školní logopedky Michaely Barkerové Kopecké společně s dalšími kolegyněmi a psovody. U nás je canisterapie zařazená do systému ucelené rehabilitace společně s logopedií, rehabilitací, hippoterapií, arteterapií a keramickou dílnou.

Byly to těžké začátky? Tehdy nebyly žádné canisterapeutické společnosti, museli jsme sami shánět hygienické předpisy, či kynologa, který by nám dal nějaké potvrzení, zda má fenka předpoklady pro práci s hendikepovanými dětmi. Chodila jsem klasicky na cvičák a také za jednou paní, co cvičila slepecké psy. Tehdy vychovávala první canisterapeutickou fenu, tak jsem se učila od ní.

Osvědčilo se například to, že pes má mít svého pána a že ve školách je nejlepší variantou návštěvní program – když do skupiny dětí přijde pes se svým pánem zvenčí. Na všechno jsme přicházeli sami, postupně.

Nakonec se ostatní v republice učili od nás, školili jsme akreditovanými kurzy a vydali jsme i publikaci.

Existuje vhodná rasa? Já mám celých dvacet let flat coated retrívry. Ale na rase v podstatě nezáleží. Na pohled jsou efektnější „blonďáci“ a „blonďačky“ nebo bílí psi. Jsou lépe přijímáni. Ale děti si zvyknou i na černého psa. Vítáni jsou všichni psi – různé rasy, různé délky a barvy srstí, různé velikosti. Je pouze nutné, aby měl pes dobrý charakter a dobrý základní výcvik.

Klasický výcvik stačí? Klasický výcvik prakticky stačí. Pes nesmí být lekavý, musí obstát v sociální skupině psů, nesmí se rvát. Tyto předpoklady nenaučíte. Například když něco vedle něj spadne, nepokouše z úleku všechny okolo; nesmí se chovat neadekvátně. Také je důležité myslet i na to zvíře, kontakt s dětmi musí být příjemný i pejskovi.

Jak probíhá canisterapie? Máme dvě formy canisterapie – kolektivní a individuální. Kolektivní terapie je rušnější a je více vhodná pro děti živější, případně s menším rozsahem postižení. Hravou formou trénujeme sociální dovednosti, jemnou i hrubou motoriku, řečový rozvoj formou dávání povelů, komunikací s pejskem, psovodem i mezi dětmi navzájem, cvičíme paměť, pozornost, spolupráci dětí ve skupině. Při individuální canisterapii se jedná většinou o děti, které mají těžší tělesné postižení a kterým je třeba se více individuálně věnovat. U těch jde především o pozitivní emoční ladění, prohřátí, uvolnění. Snažíme se propojit canisterapii s následnou fyzioterapií.

Efekt canisterapie potvrdila i naše fyzioterapeutka, protože jednou nastala situace, že byla canisterapie omezená, a sama říkala, že ať dělá, co dělá, různými rašelinami či míčkováním nikdy nedosáhne takového efektu, jakého my dosáhneme při uvolňování a prohřívání pejsky. Do canisterapie jsou zapojeny všechny děti kromě jednoho chlapečka z důvodu silné alergie na psí srst.

Jaký je přínos polohování se psy? Přínos canisterapie je obrovský. Dají se rozvíjet nejrůznější oblasti. Potvrzují nám to i rodiče a pedagogové. Dělají pokroky v pohybu, komunikaci, myšlení, paměti, řeči, ve všem. Jsou to malé posuny po malých krůčkách, ale efekt tam rozhodně je. Některé děti třeba jen pozitivně naladit, mají omezené sociální kontakty, které si nahrazují kontaktem se psy. Mohou se přitulit k pejskovi, který je nesoudí, nehodnotí podle toho, jestli jsou malé, velké, krásné, zdravé nebo postižené. Je to kontakt bez výhrad, a to je právě to, co naše děti hodně potřebují.

Hyperaktivní děti se dokáží zklidnit, protože jinak bychom jim toho pejska nedali, naopak ty pasivnější se rozpohybují a dají se do akce kvůli pejskovi, protože je to velká motivace.

Nikoho samozřejmě nenutíme. Když se někdo bojí, tak nejprve pozoruje zpovzdálí, postupně se přibližuje, pak pejska kontaktuje přes ocásek, pohladí po zadní noze a postupně se dostane k hlavě.

Co obnáší péče o terapeutického psa? Musím pečovat o jejich zdraví, chodit na preventivní veterinární prohlídky, očkování, dvakrát ročně sbíráme vzorky trusu, které necháme vyhodnotit a na základě výsledků je odčervujeme. Dvakrát ročně nosíme potvrzení do školy o jejich zdravotním stavu.

Je to náročná práce, ale pořád mě to pozitivně nabíjí. Když vidím spokojené děti a následné pokroky, je to vždy hned veselejší.

Kde se dále canisterapie využívá? Chodíme do blanenské nemocnice na oddělení následné péče do pokojů. Fyzioterapeutka nám připraví vytipované pacienty, kteří mají zájem. Lidé si psy hladí, mluví s nimi. Psi je motivují k pohybu, natáhnutí ruky… Dále navštěvujeme staré lidi v Senior centru.

Měli jsme i období, kdy jsme kombinovali canisterapii s felinoterapií, což je terapie s kočkou. V tom jsme byli unikátní.

Také jsme odstraňovali kynofobii – strach ze psa. Byli jsme osloveni zvenčí, že holčička má velký strach ze psa. Nemohla jít ani po ulici. Když měla potkat psa, skákala tatínkovi do náruče. Podařilo se nám fobii odstranit dokonce natolik, že si rodina pořídila vlastního pejska.

Plánujete něco nového? Především doufám, že budeme dál pokračovat a budeme mít k tomu podmínky. Doma mám ještě oslíka a minikoně, kteří se používají také k terapii. Osli nejsou hloupí nebo paličatí, jak se o nich říká, jen dlouze přemýšlejí, co udělají, kam šlápnou. Díky svému pomalému vystupování se dokáží synchronizovat například s mentálně postiženými lidmi. S oslem je strašně příjemné i jen s ním zkrátka být. Minikoník už je dnes i v Praze vycvičený jako vodicí pes. Takže možnost dalších prvků terapie tady je, když bude zájem.

Marie Hasoňová