Úvodník: O lyžování

Pomalu, ale jistě se blíží konec zimního období. Byla to opět tak trochu podivná zima, která do našeho regionu přinesla pouze pár bílých dní, minimum chumelenic a vůbec mi nepřipomněla mé dětství, v němž jsme leden i únor trávili na saních, na bobech, stavěním sněhuláka a sněhovými bitvami. Inu, to se nedá nic dělat – počasí neporučíme, a když už jsou poslední zimy takto mírné, může nás těšit alespoň fakt, že toho míň protopíme. Vždyť na hory si můžeme zajet autem, není to daleko a naše malá zemička má tu výhodu, že tu máme alespoň nějaké kopce, na kterých se můžeme vyřádit.

Lyžování je bezesporu krásný sport. Zajímá tisíce lidí z naší republiky, kteří každoročně okupují veškeré sjízdné kopce u nás a neváhají za tento koníček utratit nemalé peníze. Pravda je, že naše hory jsou sice krásné, ale je jich málo, sjezdovky jsou krátké a jejich kapacita zdaleka nedokáže uspokojit všechny lyžomily. A tak spoustě z nás nezbyde než se trpělivě postavit do fronty a pro pár minut potěšení čekat leckdy i několik desítek nekonečných minut.

Jako malý jsem k tomuto sportu nebyl veden, ani v pozdějším věku mě nenapadlo, že bych mohl někdy lyžovat. Potom přišla sedmá třída a s ní lyžařský výcvik. Byl jsem samozřejmě zařazen do posledního družstva, ale do konce týdne jsem už kopec sjel. Sice ne příliš stylově, avšak vzhledem k mým předešlým zkušenostem jsem byl rád, že většinu jízdy absolvovuji po něčem jiném, než jsou hýždě či obličej. Další lyžařská zkušenost přišla v šestnácti, tentokrát to byl obdobný kurs s gymnáziem. Odsud mám spoustu krásných vzpomínek: noční výpravy za děvčaty, půlnoční pyžamový mejdan na sjezdovce, nespecifikované množství zkonzumovaného piva, cholerického lyžařského instruktora a kopec legrace, které jsme si coby študáci užívali plnými doušky. Jen ty lyže mi ani na podruhé příliš k srdci nepřirostly.

Vše se mělo změnit až o mnoho let později, kdy jsem začal velmi vážnou známost s dívkou, kterou jsem si o pár let později vzal za ženu. K mému překvapení jsem po pár měsících randění zjistil, že velikou vášní mé drahé jsou právě sjezdové lyže. „Miláčku, pojedeme na hory!“ zněl návrh. Na lyžích jsem nestál snad deset let, ale pokud si chci přízeň dívky udržet, budu se muset překonat. S velkými obavami jsem s ní tedy odcestoval do Jeseníků, ale kdybych věděl, co mne čeká, možná bych raději zůstal doma.

Moje milovaná hned první den obula lyžáky a vyrazili jsme na svah. Mé námitky, že prší, byly odbyty mávnutím ruky a poznámkou, že snad nejsem z cukru. Polkl jsem lehkou urážku a neochotně se nasoukal do bot. Pod sjezdovkou se krčilo asi pětadvacet obdobně chorobně závislých lyžařů, kteří nedbaje počasí čekali na lanovku. Mé nohy nezvyklé dlouhých prken se jen velmi neochotně smýkaly v mokrém sněhu a první neštěstí na sebe nenechalo dlouho čekat. Bohužel jsem s sebou k zemi vzal taky dva další lyžaře, což mi bylo velice líto. Na otázku: „Co to proboha provádíte?“ jsem jednomu z nich odpověděl, že pokud si nevšiml, zrovna tančím valčík. Žena mne chlácholila, ať si z toho nic nedělám, hlavně ať sebou hodím, a dovlekla mne k sedačce.

Když jsme přijeli nahoru na sjezdovku, zmocnila se mne hrůza. Přece jen jsem na tom nestál roky a matně se mi vybavovalo, že ani při poslední zkušenosti jsem se s lyžemi moc nespřátelil. Moje drahá utrousila: „Pá dole!“ a zmizela takovou rychlostí, že jsem jí nestihl ani zamávat. Ale co – kdo se bojí, nesmí do lesa! Vyrazil jsem. Už ani nevím, jak jsem se dostal dolů, ale nebylo to zase tak špatné. Sice mne po cestě předjížděly děti a moje dívka stačila dvakrát znovu vyjet nahoru a dojet mě, ale nevadí! Hlavní je, že jsem se vůbec doplazil dolů. To vše jsem absolvoval ještě několikrát, než mne žena ušetřila dalšímu trápení a zavelela k odchodu.

Druhý den jsme vyrazili na Praděd. Vůbec jsem nevěděl, co mne čeká, ale když jsem viděl svoji natěšenou dívku, překonal jsem veškeré fyzické bolesti, které se po prvním dni dostavily a ochotně odjel do neznáma. Když si na to zpětně vzpomenu – musel jsem být neskutečně zamilovaný trouba…

Na rozlyžování jsme šli na menší sjezdovku, na které byla poma – pro mne dosud nevyzkoušený systém. Napoprvé to nevyšlo, pod zadek jsem talíř nedostal, a tak jsem byl nucen se nahoru nechat vyvézt velmi zvláštním stylem: s vystrčeným zadkem a tažným systémem v obou rukách. No nic, zkusíme to znovu. Když jsem však ani napotřetí nenasoukal pomu na správné místo a přihlížející lyžaři už si o mně začali zjevně myslet, že jsem dostal jen vycházky na víkend, tento systém jsem vzdal.

„Jestli se na to cítíš, jdeme na černou!“ zavelela má drahá. Nechtělo se mi, ale přece nebudu protestovat. V jejích očích přece musím být odvážný a neohrožený! Nahoře na sjezdovce se mi rozklepala kolena a při pohledu dolů se mi chtělo plakat. Žena opět zmizela jako raketa a na mne bylo, abych se se situací nějak popral. Kopec jsem nakonec „sjel“ tím způsobem, že jsem vždycky pět metrů slanil pluhem a dalších dvacet pokračoval po hubě. Nezbývalo než jít s pravdou ven a na pokraji veškerých sil přiznat sobě i milované dívce, že je potřeba trochu zvolnit a klást si nižší cíle.

Po týdnu stráveném na horách jsem se nakonec přece jen naučil lyžovat, a přestože můj „kakáč styl“ hlasitě obdivovala stále ještě spousta lyžařů, byl jsem šťastný. Už jen proto, že můžu vyhovět své drahé polovičce a dopřát jí zimní dovolenou. Dodnes na lyžování hledím s velkým respektem jako na sport, který mi nebyl souzen a který se nikdy pořádně nenaučím. Na to, abych jel s rodinou jednou za rok na týden na hory, to však bohatě stačí. A vůbec mi nevadí, že moje děti už od pěti let umí lyžovat lépe než já.

Martin Müller