Bylo mi ctí setkat se s všestranným blanenským umělcem Radimem Kolářem, čas na kávě uběhl velmi příjemně. Povyprávěl mi o své muzikantské kariéře i o současných aktivitách. Tento výjimečný, a zároveň velmi skromný člověk nyní vystavuje v Galerii Blansko. Je otcem známého biketrialisty Vaška Koláře. 

Jak jste se dostal k hudbě? V šedesátých letech jsem trápil místní pedagogy 🙂 Nejdřív jsem chodil na kytaru k panu učiteli Hlaváčkovi ze Sloupu, později jsem se učil i na klavír. Mezitím jsem však zjišťoval, že mě spíš baví zvuk, který není úplně přesně identifikovatelný. Když se do něčeho ťukne, tak vlastně všechno je nějaký hudební nástroj. Došel jsem k závěru, že bicí mají ve skutečnosti podstatně širší možnosti, ačkoliv to na první pohled nevypadá.

Většina kluků s bicími začíná u maminky v kuchyni. Byl to i váš případ? Vzpomínám si, jak jsem „potěšil“ maminku, když jsem jí vytáhl dortové formy. Místo dna jsem do nich napnul různé dečky a kromě toho, že pekáče docela hezky vypadaly, dalo se docílit různých zvuků. Bylo to nejprve vlastně všude špatně. Když jsem sáhl na hudební nástroj, místo toho, abych někoho potěšil, to spíš vyvolávalo opačný efekt. Pak jsme kolem čtrnácti patnácti let začali s chlapci přemýšlet, jak by to hrálo dohromady. V patnácti jsem se začal učit na bubny, které mě postupem času uchvátily. Hrál jsem i pět hodin denně. Pak jsem zjistil, že mě nějak neuspokojují taneční zábavy a čím dál víc mě přitahoval mírně experimentální styl. Asi v osmnácti jsem se přihlásil k profesoru Pasekovi do Brna a pak jsem se tam dostal na konzervatoř, kde jsem měl možnost zahrát si i na nástroje Brněnské filharmonie.

A po konzervatoři? Přes rok jsem hrál v Olomoucké filharmonii, s níž jsem podnikl úžasný zájezd do Řecka, kde jsme měli možnost doprovázet legendárního baleťáka Rudolfa Nurejeva, což je v baletním světě taková legenda, asi jako ve filmu Charlie Chaplin. Bylo to tenkrát setkání východní se západní kulturou. Byl tam zároveň festival soudobé hudby, na němž jsem poprvé uslyšel jiný přístup ke zvuku. V roce 1982 jsem nastoupil do Českého rozhlasu Brno jako muzikant, kde jsem působil deset let. Brněnský orchestr denně natáčel a získal jsem tam nové zkušenosti. Byla to asi nejlepší praxe, jakou jsem mohl mít – po boku špičkových hráčů, režisérů i zvukařů. Docela jsem si toho považoval. Kromě nahrávání se dělaly jednou za měsíc i veřejné nahrávky různého typu, doprovázeli se tam zpěváci a podobně.

Proč jste tam skončil? V devadesátém třetím roce jsme byli rozpuštěni, státní orchestr se rušil. Museli jsme si hledat práci, ale jelikož se rušilo podobných orchestrů více (posádkové, policejní…), bylo mnoho lidí naráz bez práce. Místa v hudebních školách byla v momentě obsazená a v třiadevadesátem už nebylo, kde se uplatnit.

Tak jste zamířil do zahraničí…? Byla to v podstatě jediná možnost. S partou muzikantů jsme jezdili pár let do Norska. Odjeli jsme třeba na dva nebo tři měsíce, vlastními auty. Tehdy jsem měl škodovku stodvacítku, vyskládali jsme zadní sedadla aparaturou a jelo se.

Vzpomínáte na nějakou zvláštní příhodu? Vzpomínám na jeden „katastrofický“ výjezd. V Německu mi kleklo na dálnici auto, přehřálo se v koloně, museli mě odtáhnout. V Hamburgu v opravně si nakonec naštěstí dalo říct a pokračovali jsme v cestě. Při najíždění na loď jsem urazil výfuk. Auto dělalo strašný rámus, takže nás neminula policejní kontrola, při níž policisté našli naše prací prášky, které jsme si vozili s sebou, a mysleli si, že jsou to drogy. Potom jsme nechali výfuk za nějakou šílenou částku zavařit. Po příjezdu na místo jsem volal domů a zjistil jsem, že nám zkolaboval kotel. Přišla na mě nespavost – čtrnáct dní v tahu jsem nespal a musel jsem si nechat poslat z domova prášky na spaní. Kolegu pokousal pes, později se mu ke všemu zatočila hlava, spadl a byl celý potlučený. Tak to byla taková naše katastrofická kapela 🙂 Kromě Norska jsme hrávali taky v Německu, Rakousku, ve Švýcarsku. Dále na zámořských výletních lodích, které jezdily kolem světa.

Co rodina, když jste nebyl pořád doma? S rodinou by mě sice cestování hrozně bavilo, kdyby jezdili se mnou, ale celá rodina by se neuživila. Děti pak rostou mnohem rychleji, když je vidíte po půl roce… Z rodinného hlediska to bylo náročné, ale jinak to nešlo.

Nelitujete toho? S tím už nic nenadělám. Děti se naštěstí povedly a dnes si z toho dělám legraci, že je to možná proto, že jsem nebyl doma.

Co váš syn Vašek? Nemáte o něj strach při jeho riskantních jízdách na kole? Snažím se na to nemyslet. Ale na závody už s ním raději moc nejezdím, protože jsem nervózní za něj, aby to zvládl, aby vyhrál. Nejraději bych ho sám popostrkoval. Nechci na něj přenášet svou nervozitu. Jsem na něj pyšný, dělá mi radost. Ale i dcera mi dělá radost, jsem spokojený. Oba mají takový cestovatelský život. Dcera pracuje v Praze a v Itálii, Vašek také jezdí po světě. Ty kluky obdivuji, co všechno se naučili na kolech. Na místech, kde já už trpím závratěmi, oni se pohybují jakoby nic. Čím dál s větší pokorou k nim vzhlížím.

Jaký je váš pohled na současnou hudbu? Co je to vlastně dobrá hudba? Je posluchačský zájem o různou experimentální tvorbu? Současná hudba populární a všechny její stylové mainstreamové odnože (country, rock, metal, pop apod.) vycházejí z toho, co lidé mají rádi a chtějí slyšet… Na tom není nic špatně, protože kdyby to zboží nechtěli, nekupovali by je. Jinými slovy, lidé v tomto světě hudby chtějí slyšet jen to, co už vlastně znají. Současná hudba vážná naopak hledá nové způsoby vyjadřování, bez ohledu na širokou veřejnost. Veřejnost je mírně neinformovaná a má obavy z nejistoty a objevování. Termín „psychoakustické jevy“ si mimo jiné všímá toho, že první dojem je určující pro následující vnímání; a strach z jinakosti vyvolává nedůvěru nejen v hudbě. Předsudky jsou běžné v hudebním i „normálním“ životě. Hudba je svoboda a je na posluchači kolik svobody je ochoten k sobě pustit. Hudba vážná, ať stará středověká, nebo z dvacátého století, se hraje a je to dobře. Je i dost festivalů. Rozveselilo mě nedávno čtení dopisů, když na jednom slovenském rozhlase dávali mimo hlavní vysílací čas novou hudbu. Někteří posluchači byli pobouřeni, jiní se cítili uraženi a někteří se domnívali, že mají poruchu v přijímači 🙂 Některá hudba má publikum širší, jiná spíše exkluzivní…

Čemu se věnujete nyní? Do dvanáctého února je možno v blanenské galerii shlédnout výstavu s názvem ArtBio, na níž jsou k vidění obrazy a objekty, které jsou vytvářeny z použitých materiálů a věcí, jejichž původní účel byl jiný. Mám tam jeden rožek – fotky ze smetiště. Pak tam běží na plátně film, který jsme vytvořili ve spolupráci s Popelkovými. Když jsem přemýšlel, jak by to Blansko mělo znít, říkal jsem si, že určitě železem. Proto jsme vybrali různé metalofonní nástroje, železné sochy a další předměty, na které v promítaném videu hraji.

Co je hlavní myšlenkou výstavy? Filozofie výstavy je taková, že věc s přibývajícím věkem může získávat na kráse a stárnutí jako proces může tu věc dotvářet, měnit, případně ji zušlechťovat. Pro mě je smetiště docela zajímavá věc, protože všechno, co vytváříme, je budoucí odpad. Každý odpad má různý poločas rozpadu a dá se to vztáhnout přeneseně i na umění a na muziku. Některá hudba se dá poslouchat po letech ještě teď a některá už sto let byla hrozná. A když je poločas rozpadu dlouhý, znamená to, že dílo je dobré, ale na druhou stranu, když je kratší, má tu výhodu, že je dílko dříve recyklovatelné. Smetiště samo o sobě má takovou estetiku, že lidi, co na ně ty věci vyhazují, dávají je tam v nějakých rovinách, aby se to vešlo. Říká se tomu skládka, což není daleko od slova skladba. Takže smetiště je svým způsobem kompozice. A jak je hřbitov posvátným místem – nekropolí lidí, smetiště je nekropolí hmoty. I ta hmota je po určitou dobu užitečná, pak doslouží a nikdo ji nepotřebuje, pak spíše překáží, proto se pohřbí na smetiště. Ale z toho smetiště se jí může nějakým recyklačním procesem dát další užitek.

A plány do budoucna? Já už radši nic neplánuji, protože mně se vždycky všechno vymkne z ruky. Když si něco naplánuji – nic se nezdaří podle plánu. Tak to nějak mám.

-mha-