A je to tu. Pro mnohé nejočekávanější období v roce ve znamení klidu a míru, zaslouženého odpočinku, rozjímání a prožití adventního období v teplém náručí své nejbližší rodiny a přátel. Pro mnohé na druhé straně čas předvánoční znamená stres a shon, pracovní vytížení, deprese, uštvanost, marnost a vyčerpání. Tak jako každá věc ve vesmíru, má i tato doba před Vánocemi své dvě strany. Nevím, jak tyto dny trávíte vy, ale mohu vás s trochou nadsázky nechat nahlédnout, jak to probíhá u mne.

Vždy, když se v obchodních domech začnou objevovat baňky, adventní kalendáře a čokoládoví čerti (mnohdy už koncem října), začne se mne zmocňovat podivná tíseň. Blíží se Vánoce a pro mne to znamená skutečně náročné období. Jakožto hudebník na volné noze vím, že do 24. prosince pojedu minimálně sedmkrát do Prahy, dvakrát do Liberce, jednou někam do jižních Čech a patnáctkrát někam na Moravu. Brrrr – hrozná představa. S výchovnými koncerty v podobě hodinového pásma pro děti ze základních škol jezdíme po celé republice a stojí to za to! Vstáváme ve čtyři ráno, a zatímco moje děti budou ještě tři hodiny chrupkat, já opouštím s ospalkami v očích v mrzuté mrazivé noci rodné město a jedu podpořit vánoční atmosféru dětem do Ústeckého kraje. Po cestě nadávám na kolony, na řidiče, na počasí, na sníh, na vstávání, na politiku, na Santa Klause a ve finále na celé Vánoce. Z pódia však potom vidím rozzářené dětské oči a ústa mumlající „Narodil se Kristus Pán“ a úsměv se spolehlivě dostaví. A nepokazí jej ani páťák s kšiltovkou na hlavě pokojně spící ve druhé řadě… Po cestě zpátky mi volá kamarád, jestli vím, že se v pátek rozsvěcuje v Blansku strom. Vím to, ale nepůjdu, neboť budu v ten moment úplně jinde. Nechápe, že se nechci zúčastnit…

Některé dny v adventu trvají snad třicet hodin, z toho trávím na cestách asi dvacet. Rádio už nechávám v poloze OFF: písně o Vánocích vytahované jednou za rok mi dokáže hudební režisér naservírovat během prosince v takové míře, že už na Mikuláše nenávidím Janka Ledeckého i Vaška Neckáře. Reklamy už znám nazpaměť a zeleného skřeta Alzáka toužím potkat osobně a zabít jej na tolik způsobů, kolik si jen dokážete představit. Do toho mi volá kamarád, že chce, abych s ním jel vybírat dárky – do Brna!!! Dostávám tik.

A pak jsou tu koledy. Jak jsi krásné neviňátko, Veselé vánoční hody, Pojďte chlapci k nám a asi dvacet dalších… Jsou všude, kam se jen podíváte. Pouští je v rádiu. Hrají je v nákupních domech. V prodejnách se spodním prádlem. Na ulicích. A já je desetkrát týdně hudlám po všech koutech republiky. Nenávidím je!!! Doma jsou tudíž tabu! Dětem jsem koupil sluchátka a empétrojky – to jim stačí. Ještě že po mně nevyžadují, abych jim zpíval doma, to bych je asi uškrtil. Kamarád opět volá a řičí nadšením: „Představ si, u Kauflandu už začali prodávat stromečky! Musíme pro ně, jinak na nás zbudou jen ty malý a ošklivý!“ Přemýšlím, že jeho číslo vymažu z telefonu.

Musím sehnat dárky a nechci to nechávat na poslední chvíli jako obvykle. Dohodneme se s kolegy z kapely, že se zastavíme v nákupním centru v Brně. Všude jsou stromečky, vánoční písně skutečně hulákají odevšad, kolem nás proudí davy zoufalých lidí a v krámu se sotva otočíme. Po hodině mám dost – něco jsme přece jen koupili, zbytek v Blansku. Chci podpořit místní podnikatele, zaslouží si to. Po cestě na parkoviště zakopnu o sáňky – hezkou rekvizitu, která mi bohužel přistála v cestě. Směje se mi plyšový Santa, sněhulák i sobi. Kamarád píše zprávu, že jdou v neděli s dětmi na nějaké vánoční dílny, že musím taky. Nenávidím jej i plyšového Santu.

Maraton je skoro u konce, sil už příliš nezbývá. Ještě jedna Praha, ještě jeden firemní večírek ve Zlíně, ještě dvě stě dětí v Děčíně. Ještě…

Jsem vyčerpán a po náročném měsíci mohu konečně vydechnout. Je 23. prosince. Odpoledne jsme s kamarádem opižlali stromeček a usmířili se. Krájím brambory a okurky na salát a když si chci vyndat vidličku, přivřu si prst do dveří. Nadávám a děti se mi smějí. Mírně je okřiknu, ale už mi také cukají koutky. Domem voní cukroví a jehličí a venku začíná sněžit. Žena chce pustit televizi, ale požádám ji, aby ještě chvíli počkala. Zmocní se mne melancholie, dojetí a radost. Právě v tento moment začaly MOJE Vánoce – klidné a mírné. Vypínám telefon, nalévám sklenku vína a začínám se těšit na Štědrý den, který strávím se svými nejbližšími. A možná – možná si zítra zazpíváme i nějakou koledu. Miluji Vánoce…

Martin Müller