Na kávě s Janem Pavloněm

Jan Pavloň, majitel firmy Taxi Florenti Blíží se Vánoce a Silvestr, doba večírků a oslav, kdy si taxislužbu zavolají i ti, kteří na ni celý rok nepomyslí. Přinášíme Vám proto rozhovor s provozovatelem jedné z nich, člověkem, pro kterého je taxikaření tak trochu poslání.

Taxislužbu provozujete už 14 let. Vzpomínáte někdy na to, jak jste začínal? To víte, že ano. Začínal jsem s dluhem a jedním autem. Abych byl co nejvíc k dispozici, v autě jsem někdy i spával a 24 hodin jsem byl dosažitelný „na drátě“. Těch prvních pět let opravdu stálo za to, ale měl jsem svou představu, jak firmu vést a bavilo mě řídit, takže jsem to nakonec zvládl.

Rozhodnutí založit si taxislužbu bylo náhlé, nebo jste je důkladně zvažoval? Tak půl napůl. Jako osmnáctiletý jsem se svezl taxíkem ve Zlíně, a hrozně se mi to zalíbilo, i to, že je člověk v takovém zaměstnání svým pánem. Řidičák jsem měl už od sedmnácti, i když jsem si na něj musel našetřit. Pak jsem si koupil první auto, což byla Škoda 100 a začal jsem vozit známé z diskoték. Nakonec jsem víc času trávil po sobotách za volantem než na té diskotéce, ale to mi nevadilo. Jezdit pro lidi se mi líbilo, a tak, i když jsem o taxikaření prakticky nic nevěděl, jsem se nakonec rozhodl založit firmu. A rovnou jsem do fungování taxislužby v Blansku a okolí vnesl změnu.

V čem spočívala? Když jsem začal podnikat, tak jsem zavedl paušál: jízda po Blansku za 50 Kč. Dřív se jezdilo ještě za taxametry, tedy co se ujelo, to se zaplatilo a já to sjednotil. Neslo to sice své ovoce, ale aby tomu tak bylo pořád, musela služba fungovat nonstop, což bylo, jak už jsem řekl, náročné. Pak jsem přikoupil druhé auto, ale to automaticky neznamenalo zdvojnásobení výdělku. Naopak, každý, kdo dělá do autodopravy, vám potvrdí, že když platíte víc aut a řidičů, tak se vám zisky snižují. Pak nezbývá, než vozit co nejvíc zákazníků, aby se to podnikání vůbec vyplatilo…

Jakou máte v Blansku konkurenci? Určitě tu není taková situace jako v Praze nebo jiných velkoměstech. Na malém městě, kdybyste někoho cíleně šidil, tak rovnou skončíte. Lidi si to řeknou a už s vámi nikdo nepojede. Ano, můžeme udělat chybu. Pokud se to stane, snažíme se k ní postavit férově čelem, omluvit se, vrátit peníze a podobně… Konkurence se spíš navzájem trpí, než že by byly nějaké konflikty. Já jsem svým způsobem za konkurenci rád. Už proto, že mi to dokazuje, zda ve svém podnikání uvažuji správně. Třeba když s něčím novým přijdu, nebo rozšířím nabídku služeb a za chvíli to konkurenti zkopírují. Ale celkově je to tu docela klidné.

Změnila se za tu dobu, co jezdíte, nějak vaše klientela? Na začátku jsem bral opravdu kdekoho, říkal jsem si, že každý zákazník je dobrý. Dnes už jsme se naučili říkat také ne. Zkušenosti nás naučily nebrat určité typy lidí, kteří si třeba objednají auto a na místě přistavení pak nejsou, nebo nezaplatí, chovají se hrubě a podobně. Typickým klientem by pro nás měl být ten, kdo je z Blanska a okolí. Chtěl bych totiž, aby se k nám zákazníci vraceli.

Jako taxikáři musíte zažívat spousty kuriózních historek… Tak pravda, stávají se různé příhody. Jednou se mi zákaznice třeba v autě svlékla prakticky do naha s tím, že se musí rychle převléct, aby manžel nepoznal, že byla venku, a když jsem se jí ptal, jestli jí nevadí, že se přede mnou vysvlékla, s ledovým klidem odpověděla, že na tohle musím být přece zvyklý… Ovšem spíš je zajímavé, jaké řeči lidé někdy v autě vedou. Jsme tak trochu jako prvorepublikoví holiči. Člověk se nám může svěřit skoro se vším, ale v okamžiku, kdy vystoupí, já přestávám uvažovat, kdo to byl a o čem jsme mluvili…

Co třeba ztráty a nálezy? Už u vás v autě zapomněl zákazník něco opravdu kuriózního? Mobilů, peněženek a klíčů to už bylo bezpočet a vždy se snažíme takovou věc co nejdřív vrátit majiteli. Naši řidiči už jsou instruovaní, aby se vždycky dobře podívali, zda v autě nic nezůstalo. Ovšem už nám po plese klient třeba omylem nebo možná i schválně nechal v autě výhru v tombole, kterou byl pytel obilí. A jednou si jedna paní zapomněla u mě v taxíku i dítě. Prostě zaplatila, vystoupila a odešla… Naštěstí si to za pár minut uvědomila a vše dobře dopadlo. To, co nám lidé do auta někdy naloží, je vůbec kapitola sama pro sebe. Jednou mi zákazník naložil do kufru sraženého divočáka, který ležel na silnici. Že prý ho tam přece nenechá a snadno si s ním poradí. Jenomže divočák se v tom kufru nějak probral a ožil. Zákazník však poručil v Blansku na Severu zastavit, popadl zmítající se prase a co se dělo dál, už jsem raději nechtěl vědět. Možná ho pak honil někde po sídlišti… (smích)

Nemohu se nezeptat na stinnou stránku řemesla taxikáře, a to je ohrožení kriminalitou. Zažil jste někdy takovou nepříjemnou chvilku? Měl jsem tři zážitky, které mě v tomto ohledu dost poučily. Jednou mě opravdu přepadl chlap, namířil mi na hlavu pistolí a chtěl peníze. Ty jsem mu vydal, on mi ještě rozřízl pneumatiky a utekl. Sice ho chytili a odsoudili, ale ten zážitek už ve vás zůstane… Podruhé jsem se setkal s feťákem, který mě ohrožoval nožem, ale to jsem měl nakonec zas nepříjemnosti já, že jsem ho zbil… No a třetí, to bylo trochu psycho, kdy mi v noci zavolal člověk s ruským přízvukem, že chce zavézt do vesnice až kamsi za Letovice, sedl si za sedadlo řidiče a během cesty se mě zničehonic zeptal, jestli už mi někdo dal strunu na krk… To Vás pak napadají všelijaké myšlenky. Pak jsme ale normálně dojeli na místo, zaplatil, dal mi dokonce dýško a v klidu odešel. O konflikty nestojíme, jak jsem řekl, učíme se i říct ne, odhadnout, jaký klient si nás chce najmout. Samozřejmě mám o svůj personál starost a snažíme se na podobné situace připravit a vědět jak nejlépe zareagovat. A nezapomínáme ani na školení první pomoci, protože nikdy nevíte, kdy se vám to na silnici bude hodit.

A co naopak – když taxikář ohrožuje druhé? V prosinci a lednu jsou dlouhé večery a neosvětlení chodci a cyklisté jsou problém, o kterém se v poslední době dost mluví… U cyklistů už ten problém nevidím. Naučili se používat různá blikátka, reflexní dresy a jsou většinou dobře viditelní. Chodci, to je jiná. Jsem rád, když chodci před sebou nesou mobil s rozsvíceným displejem nebo mají nějaké malé reflexní prvky na oblečení. Sám jsem párkrát zažil situaci, kdy jsem se jen taktak vyhnul člověku na krajnici, jednou v mlze dokonce na vozovce klečel muž… To jsou okamžiky, kdy vám adrenalin opravdu vyletí na maximum. Proto jsem vždycky velmi opatrný v soudech o vině řidiče pokaždé, když vidím v médiích nějakou nehodu, kdy došlo ke sražení chodce. Říkám všem, že něco takového může potkat každého řidiče, i kdyby byl pozorný sebevíc.

Scházíme se v předvánočním čase, co pro vás toto období roku znamená? A kdybyste mohl vyslovit nějaké přání, jaké by to bylo? Rád bych tento čas trávil hlavně s rodinou, ale pro taxislužbu je to asi nejexponovanější měsíc v roce. Všichni si myslí, že taxíky jezdí hlavně v létě, ale ono je to jinak. Jezdíme právě když hodně prší a je chladno, a před Vánoci jsou zase časté různé firemní večírky, koncerty a podobně. O svátcích se lidé navštěvují, anebo vyráží za zábavou. Pracujeme proto i na Štědrý den a pochopitelně i na Silvestra. Přání? Já sám bych si moc přál, aby Vánoce byly časem, kdy se lidi potkávají, a ne jen obdarovávají. A do nového roku je třeba si přát hlavně zdraví, protože to je to nejcennější a člověk velice rychle pozná, že to není jen fráze, když se něco stane. A pokud jde o mou práci, byl bych rád, kdyby ještě přišly nějaké nové pracovní výzvy, které by mě i firmu posunuly zase o kus dál.