Květa Pokorná z Blanska, celoživotní učitelka v mateřské škole, nezahálí ani v seniorském věku. Je stále aktivní na mnoha frontách, píše knihy, maluje na hedvábí, šije textilní hračky. Pořádá výstavy, kurzy a semináře, vede kroužek malby na hedvábí v Městském klubu důchodců. 

Odkud pocházíte? Vyrůstala jsem v Kroměříži, kde jsem po absolvování místního gymnázia a pedagogické školy pracovala jako učitelka, později ředitelka mateřské školy. Od roku 1986 jsem pokračovala ve stejném oboru v Blansku, kde žiji doposud. Ke své rodné Hané cítím silné pouto. Když zavřu oči, mám před sebou dozrávající zlaté klasy s vlčími máky, chrpami a modré nebe. Jsou to vzpomínky na dětská léta, trávená v náruči Chřibských lesů u mých příbuzných. Práci s dětmi jsem vnímala jako poslání. Ve své pedagogické praxi jsem si každodenně podávala ruku s poezií pro děti a ta mi učarovala. V roce 2000 se přihlásil důchodový věk. Smíření s ním bylo těžké, stále mi scházel dětský smích, křik, výskot a někdy i pláč. Začala jsem jezdit do přírody, kde jsem se při delších pobytech k dětem vracela svými říkankami, veršovanými pohádkami, rozpočítadly a ilustracemi. Pomalu jsem začala tvořit a využívat svůj svobodný čas.

Čím to začalo? Opět se musím vrátit do dětství na venkov, kde jsem se setkala s lýkem u svého strýce při ošetřování ovocných stromů. Tato vzpomínka mi nabídla lýkové tvoření, kdy pomocí uzlíkové techniky vznikaly drobné postavičky ve valašských krojích. S tímto krajem jsem hluboce spjatá. A tak vznikaly vánoční betlémy, tři králové i závěsné panenky – andělé. Městská knihovna v Blansku mi umožnila několik výstav pro veřejnost na téma „Lýkové miniatury Květy Pokorné“. Spolupráci mi nabídla také muzea ve Vsetíně i v Brně. Tvoření pokračovalo mými vzpomínkami opět na děti, jak při odpoledním spánku po procházce usínaly se svými hračkami „hajánkami“. Blízko jsem měla k Josefu Čapkovi a jeho Povídání o pejskovi a kočičce. Pohádky mě inspirovaly při tvorbě textilních hraček. Opět ve spolupráci s městskými knihovnami v Blansku, Rájci-Jestřebí, Lysicích, Moravské Třebové se uskutečnily výstavy pro děti a veřejnost s tituly „Vánoce pejska a kočičky“, „Dětem“, „Povídání s pejskem a kočičkou“. S hračkami přišlo i psaní dětské poezie. S ním byla úzce spojena další výstava v blanenské knihovně, v níž zvířátka doplňovala texty mých říkanek – pro koho jiného? Pro děti. V roce 2000 vznikla v Městské knihovně Blansko neformální edice „Králik aneb Krásná literatura kraje“, kde moje prvotina Povídání se sluníčkem byla vypravena na pouť za čtenáři. Brzy o knížku projevilo zájem nakladatelství Barevné kamínky v Kroměříži a následovalo vydání druhé knížky Sluníčko jde do školy. V současné době připravuji třetí díl Proč berušky nepláčou.

Jaká je struktura knížek? V knížkách se děti setkají opět s krátkými veršíky, pohádkami a úkoly přiměřenými jejich věku. Doplňují je moje ilustrace v čisté podobě, aby se setkávaly s barevností při vykreslování obrázků a učily děti správně držet tužku a knížka nabyla dětskou pestrost. Mým přáním je, aby s knížkou s dětmi pracovali i rodiče. Ráda vzpomínám na dětství, kdy jsem s mámou jako tříletá či čtyřletá chodila nakupovat do drogerie. Hodná paní majitelka pro mě přidala mamince k nákupu i malou útlou knížečku s pohádkou. Byly to moje první knížky, kdy nejdřív četla máma a pak já podle obrázků. Velký význam přikládám četbě přes ruku. Jedná se o chvíle, kdy máma předčítá a současně drží dítě za ruku. O to mi v mých knížkách jde! Snad mi rozumíte.

Děti říkaly vaše básničky také na besídkách? Mám-li být upřímná, miluji verše J.V.Sládka. Vyrůstala jsem na nich. Vždyť jeho Lesní studánka je plná citu a něhy. Mohla bych pokračovat s výběrem. Dětem jsem předkládala jejich poezii pouze pro poslech, pro upamatování a přednes. Dávala jsem přednost jednoduchým vtipným a veselým říkadlům. Odměnou mi byly dětské rozzářené oči a úsměv přítomných při besídkách v průběhu školního roku. Děti s volným pohybem, slovním projevem, písní, tanečkem za doprovodu klavíru zvaly maminky a babičky do svého „Perníkového krámu“ k nákupu perníčků s písní Pojďte si lidičky nakoupit perníčky… Perníčky jsme předem upekli a nazdobili. Podobných vystoupení bylo nespočet.

Chtěla jste psát verše již od dětství? Vyrůstala jsem mezi dospělými. Mému slovnímu projevu bylo velmi dobře rozumět. Avšak běda pravdomluvnosti dítěte. Rodiče měli s mojí výřečností potíže! Jak jsem se již zmínila, podle obrázků jsem četla od tří let. V pěti letech při hře s panenkami jsem jim složila uspávanku: „Mařenka s Jiřinkou přikryly se peřinkou. Pod peřinkou dobře je, peřinka je zahřeje…“ Vzpomínám s pousmáním. Rýmovačky mě provázely celé dětství. Mamka mnohdy napomínala: „Mlč, už je toho dost.“ Práce s dětmi mi dala volnost, ony byly mými kritiky. A tak jsem psala, kreslila, malovala… V roce 2014 jsem si dopřála vydání svého prvního „alba vzpomínek, pocitů a chvilek“ v poezii pod názvem Pocity Květy Pokorné s ilustracemi malíře Josefa Ruszeláka. Knížka byla pokřtěna v Městské knihovně v Kroměříži. Vznikla spolupráce s ředitelstvím knihovny současně s malířkou V. Hlavinkovou, která křest knihy doplnila kresbami (vyjadřovaly obsah básní). Kniha byla ozdobena doslovem paní Lenky Čepové z Městské knihovny v Blansku. V roce 2015 městská knihovna a muzeum v Kroměříži vydaly při příležitosti 70. výročí od ukončení druhé světové války sborník vzpomínek občanů Kroměřížska Válka ve vzpomínkách. I zde jsem přispěla vzpomínkou tříletého dítěte pod názvem Vojenské boty. Líčím v ní hrůznou událost při odchodu do krytů, svůj útěk na přilehlý dvorek, střelbu, křik a dusot vojenských bot rumunských vojáků, osvobozujících moje město. Mým zachráncem byla máma!

Jak jste přišla na hedvábí? Když člověk maluje a kreslí, musí mít rád barvy. Nejvíc miluji bílou a její čistotu. Pokud se smíchá s ostatními barvami, dodává jim lesk a něhu. A což teprve barevná stopa na hedvábí? K ní mne přivedla tříletá práce v „Dívčích klubech“ na kroměřížském okrese. Pomalu jsem vnikala do technik malovaného hedvábí. Vodítkem na mé pouti plné barev se mi stala knížka Ivy Proškové Malované hedvábí a kurz pana profesora Boudy z Brna. Hedvábí si mě získalo. Pořídila jsem si barvy, rámy, gutty. Svoji výtvarnou výbavu jsem časem doplňovala jednoduchými technikami a začala malovat šály a šátky. Malování na hedvábí je druhá poezie. V roce 2014 jsem již vedla kurz malování na hedvábí v blanenské knihovně. Nyní pokračujeme v kurzu v Městském klubu důchodců v Blansku. S děvčaty máme v současné době za sebou tři výstavy. V měsíci září v roce 2016 jsme pozvány ředitelstvím Městské knihovny v Kroměříži na zahájení Univerzity třetího věku s výstavou malovaného hedvábí.

Co chystáte dál? V oblasti literatury knížku „Proč berušky nepláčou?“ s vlastními ilustracemi. Představí se stejným formátem jako předchozí knížky poezie. Připravuji i poezii pro dospělé, bude to sbírka básní, věnovaná mému rodnému městu. Pravidelně přispívám na webové stránky www.sensen.cz svými žertovnými příběhy. Rozepsanou mám knihu „Nesmím to nikomu říkat“, kde vzpomínám na své krásné dětství. Na lidi a lidičky, kteří již nejsou mezi námi, avšak zůstávají v mém srdci. Již druhým rokem spolupracuji s boskovickou městskou knihovnou a s jejich seniory. V loňském roce jsem přednáškou přiblížila život a dílo kroměřížského rodáka Maxe Švabinského. Před měsícem jsem opět přijala pozvání na téma „Malba na hedvábí“. Zde jsem dostala nabídku k sepsání technik malování na hedvábí i s využitím přírodnin.

Jaký je váš recept na vitalitu? Užívám zralého věku s hlavou v oblacích, s klidnou chůzí po moravské úrodné zemi. Listuji v její bohaté historii. Miluji probouzející se rána, pohledem hladím krůpěje rosy, které slibují nový den. Dešťové kapky mi pomáhají smýt neklid, starost, zlobu, neboť negativa jsou překážkou v životě. Staré moravské přísloví praví: „Život je jako krůpěj rosy v trávě. A tak si ho užívej, člověče…“

Pozorujete nějaké rozdíly mezi dětmi v době, kdy jste začínala učit, a teď? Víte, dětská duše je jako modré nebe. Její upřímnost je zcela bezprostřední. Někdy jen musíme změnit úhel pohledu, kterým se na věci díváme!