Na kávě s Alenou a Jiřím Míšenskými

Čtyřicátá taneční sezóna učitelů tance a společenské výchovy, manželů Mgr. Aleny a Ing. Jiřího Míšenských – kteří vyučují v tanečních kurzech pro středoškoláky i pro dospělé – je v plném proudu. Sportovci tělem i duší, plní elánu, jsou na parketu jako doma. V jejich tanečních kurzech přitom nejde jen o výuku jednotlivých tanců, ale zaměřují se také na společenskou výchovu, zásady etikety a povzbuzování sebevědomí mladých lidí. Radí jim například, jak se chovat na pracovním pohovoru a co si obléci. Jejich tanečními lekcemi prošlo přes třicet tisíc lidí.

Jiří Míšenský tančil již na střední škole v Třebíči a v Jihlavě. Při studiu na vysoké škole v Brně přešel do Taneční školy Starlet, kde nejprve tančil s jinou partnerkou. Pak poznal svou budoucí ženu Alenu, která v té době studovala pedagogickou fakultu, začali spolu tančit, soutěžit a od roku 1975 připravovat první veřejná vystoupení včetně programů pro děti. V té době založili v ZK Metra Blansko STUDIO M, taneční školu manželů Míšenských. Nyní je z nich skutečně sehraný pár, který kromě praktických dovedností předává mládeži i odkaz vzájemné celoživotní partnerské úcty a toho, že když se chce a je dobrá vůle, dá se všechno zvládnout.

Dá se říct, že vás dal dohromady tanec? JM: Ano, asi po třech týdnech známosti jsem Aleně navrhl, jestli by se mnou nechtěla závodně tančit. Nabídku přijala, a protože byla velmi dobrá gymnastka, to znamená pohybově připravená pro tanec, navíc hrála na housle, proto ani s hudbou a jejím vnímáním nebyl problém, tak jsme každým tréninkem rychle postupovali v tanečním žebříčku.

Je pravda, že v Evropě je náš systém kurzů taneční a společenské výchovy raritou? JM: Je to pravda, v Evropě ten systém není. Taneční fungovaly asi od roku 1910, nejvíce se rozšířily v Česku. Na Slovensku, v Polsku a v Rakousku to bylo podobně. Dnes se kurzy drží možná ještě na Slovensku, ale všude jinde vymizely a taneční lekce probíhají spíše individuální formou. Zájemce se přihlásí, dostane tanečního partnera a naučí se jeden dva tance. Takže tenhle náš systém je unikátní.

Kde nyní všude učíte? JM: V Blansku dva základní kurzy pro středoškoláky a jeden v Boskovicích. Dále máme v Blansku kurzy pro dospělé – jeden pro začátečníky už skončil a druhý pro pokročilé začíná 8. listopadu. Také ve stejném rozsahu v Kotvrdovicích. V lednu jsou plánovány taneční pro dospělé v Letovicích, na Oboře a v Adamově a pokračovačky pro studenty v Blansku.

Jaký je rozdíl mezi mládeží dřívější a současnou? JM: Hlavní rozdíl je v tom, že dnes chodí do tanečních ti, kteří skutečně chtějí a mají zájem, ne proto, že musí. Pravda ale je, že právě ti druzí, kteří nechodí, by to potřebovali možná více. Bohužel, všeobecná úroveň společenského chování, vzájemných vztahů, úcty jednoho k druhému, je na velmi nízké úrovni. AM: Dřív chodily celé kolektivy. Ne možná zrovna proto, že by museli, studenti to tak asi nevnímali, ale byl to zkrátka zvyk. Důležitý byl ale konečný výsledek, že to pozitivně ovlivnilo všechny. JM: Z gymnázia a podobných škol chodila vždy celá třída, dnes chodí tak šedesát procent. Část mládeže tyto věci, jako je společenská výchova a pohyb ve společnosti, nepovažuje za běžnou součást vzdělání. Neuvědomují si, že až vyjdou ze školy a začnou chodit na různé konkurzy a hledat práci, budou mít silný hendikep, pokud nebudou takové základní věci umět. Ale s tím nic nenaděláme. Záleží to samozřejmě i na rodičích a učitelích, jak své děti nebo studenty motivují.

Přesto pro to děláte maximum… JM: Dělám alespoň to, že před letními prázdninami navštívím všechny školy v Blansku i v Boskovicích, kde studentům sdělím základní informace a proč vlastně chodit do tanečních, co se v nich naučí. I z hlediska oblečení – řeknu jim, co si mají obléci, aby měli čas se na to připravit a nepřišli na začátku září za rodiči, že potřebují pět tisíc na vybavení do tanečních. Ne všichni rodiče jsou po finanční stránce schopni to pak takhle rychle zařídit, proto možná v minulosti taky mnozí nezačali chodit. Tyto schůzky byly hodnoceny velmi pozitivně, studenti měli čas se připravit, dámy věděly, že je potřeba si nové boty na podpatcích rozchodit, a ne přijít na první lekci a pak tady plakat a zalepovat si puchýře. AM: Navíc mají možnost si to zkonzultovat se studenty ze starších ročníků, kteří taneční absolvovali. Nechybí pak ani takové ohlasy, jako „ti loňští říkali, že to bylo bezva“, což mladé lidi podpoří v rozhodování.

Je vidět, že vás tato činnost naplňuje… AM: Ano, do tanečních se pořád těšíme. JM: Je to náš život. Přestože jsme měli vždycky každý svoje zaměstnání, ty večery jsme tomu věnovali i na úkor rodiny. I při dvou dětech, kdy se u nás střídaly hlídací babičky, abychom mohli učit. Ale nevynechali jsme ani jednu sezónu, i když se děti narodily.

Co vás překvapí? AM: Ti mladí mají pořád nové nápady. Vždy děláme volbu nejsympatičtějšího tanečníka a tanečnice pomocí náhrdelníků a mašliček. Každé taneční obcházím stoly a hledám, co jsem nikdy neviděla. Říkám si, že už nemohou nic nového vymyslet, že už jsem snad všechno viděla, ale pokaždé mají krásné věci a já jen žasnu. Navíc se zapojuje často celá rodina – s pletením drobných doplňků pomůže babička, těstoviny na náhrdelník navléká mladší sestra… Letos mě zaujala například slečna, co dělala motýlka z pytlíkové hrachové polévky. Přidala k tomu i lžičku, aby ten, kdo si polévku uvaří, ji mohl také hned sníst. Také máme hodně kulturního programu. Vždycky bývá problém – kdo chce vystoupit v kulturním programu? Nikdo. Musíme na to jinak – říkáme jim, aby řekli, který kamarád něco umí. Já ho pak zkusím přemluvit. Tak přijdou se slovy: „On chodí osm let na klavír, ten hraje na to a na to.“ Když se ho pak zeptám napřímo, neodmítne, protože jim hlásáme zásadu, že v tanečních se na všechno říká „ano, prosím a hurá“. Takže letos jsme měli tolik kulturního programu, že jsme málem nestihli ani tančit.

Co vás potěší? AM: Máme radost, že mnozí začínali se svým kulturním vystupováním v tanečních. Třeba Jirka Daniel z Olomučan (hostující zpěvák Městského divadla Brno, pozn. red.) začínal zpívat v tanečních. Spousta těchto lidí šla na konzervatoř do Brna a pak se o nich po letech dozvídáme, že jsou dobří. Jsme rádi, že jsme se do nich aspoň trošku otiskli. Taky sem chodí rodiče, kteří v minulosti prošli našimi kurzy, a už vodí své děti, což je krásné. Mám radost, když se ke mně lidi hlásí. Potěší, když někdo řekne, že na taneční rád vzpomíná. JM: Také k nám chodí na soukromé hodiny páry, co je třeba za měsíc čeká svatba a budoucí ženich si uvědomí svůj hendikep – nemohl by si na svatbě zatančit s babičkou valčík – a snaží se s tím něco dělat. Takže připravujeme mladé lidi na svatební tanec. (úsměv)

Víte o někom, kdo by se třeba v tanečních seznámil se svým budoucím životním partnerem? Mnohokrát se nám stalo, že jsme třeba po deseti letech, dostali svatební oznámení, kde bylo napsáno, že se seznámili v tanečních a děkují nám, že jsme tomu trochu pomohli.

Je těžké takhle intenzivně spolupracovat jako manželé? AM: Je to podobné jako u herců: Umírají v zákulisí, a vyjdou na jeviště a žijí. My – v uvozovkách – se pohádáme v autě, ale na parketu není možné, že bychom na sebe nemluvili. Za ta léta už jsme si rozdělili role a jsme sehraní. Klidně v půli věty předávám mikrofon a vzájemně se doplníme. Ale zase se tak moc nehádáme. (úsměv) Ovšem když už se stane, studenti to nesmí poznat. Ani pokud má člověk rýmu, není mu dobře, nemůže tam někde naříkat, že ho něco bolí. Jakmile se však přijde do sálu, na všechno se zapomene. Když vidím, že se mladí na mě usmívají, je to pohlazení po duši, a to člověk potřebuje.

Zbývá ještě nějaký volný čas? JM: Veškerý volný čas věnujeme celý život sportu. Za mlada jsme byli vrcholoví sportovci v několika sportech. Celý život hrajeme tenis, jezdíme na kole, plaveme, lyžujeme, potápíme se, chodíme do fitness. Teď se věnujeme zimnímu plavání a otužování. Poslední rok se intenzivně věnuji golfu. AM: Letos jsem poprvé plavala i v Punkvě, ve vodě 8°C. Jirka plave už tři roky; chodí do vody, i když sněží. Já jsem měla letos premiéru. JM: Plavu v podstatě každý den, buď doma v bazénu, dnes třeba měla voda 12°C, nebo chodíme do blanenského či šošůvského lomu. Až zamrzne lom, tak do Doubravice k náhonu, kde je tekoucí voda, nebo do Brna do Svratky. Rekord mám ve vodě 1°C a venku -6°C.

Angažujete se i v místní politice… JM: Jsem v zastupitelstvu, v kulturní komisi, ve školní komisi, v dozorčí radě Služby Blansko. Životní zkušenosti chci nějakým způsobem uplatnit. Místní politika není o nějakých stranách a bojích, jde o to, aby se ve městě žilo dobře a aby se peníze investovaly rozumně. Myslím si, že v současném složení zastupitelstva nemáme nějaké vážné rozpory. Svým způsobem mě to taky naplňuje, má to určitě nějaký smysl. Není to o nějakém zisku a podobně. Když už člověk není tak pracovně vytížený jako dřív, volný čas a získané zkušenosti může věnovat ve prospěch ostatních. To je moje filozofie, proto jsem se na to dal. Ale pořád normálně pracujeme, Alena učí prvňáčky na ZŠ v Rudici, já pracuji pro několik firem jako obchodní ředitel a konzultant, a teď se mi splnil sen, pracovat pro sport – stal jsem se marshallem a rozhodčím golfového resortu.

Vaše plány do budoucna? JM: Chtěli bychom učit dál. V jakém rozsahu, to nezáleží na nás, ale na zájmu o nás. Je pravda, že v současné době není moc nikdo, kdo by měl kvalifikaci a taneční praxi. Alespoň ne v takovém rozsahu a v takové formě, jak by bylo potřeba. Ale snažíme se vychovat si nástupce.

Na co byste chtěli příznivce tance pozvat? JM: Jednak do pokračovacích tanečních pro dospělé a pak na slavnostní ples KSMB a Tanečního studia M, 12. března 2016. Pozvali jsme na něj i naše kolegy, takže tady budou učitelé tance z Havlíčkova Brodu, z Olomouce, z Brna. Budou různá předtančení a ukázky špičkových párů. Myslím si, že kdo přijde, určitě si zatancuje, protože na většině plesů se příliš mnoho společenských tanců netančí. Valčík a polka, pak ploužáky nebo disko. Proto uděláme takový ples, aby všichni, co si chtějí zatančit, měli tu možnost. Věříme, že to bude výjimečný ples z hlediska programu, a proto všechny příznivce tance a dobré zábavy srdečně zveme.