Psal jsem tu už o lecčem. Některé sloupky se „proplíží“ svým zveřejněním bez toho, aby vyvolaly jakékoli emoce, občas mi někdo poděkuje, občas vynadá, setkal jsem se i s úsměvnými výhrůžkami, které nikdy nenašly naplnění, některé věci z minula bych možná napsal jinak, ale za svým sdělením si vždycky stojím. A přiznávám, že se (ačkoli velmi nerad) dopouštím řady faktických chyb. Například tím Ruskem jsem se nedávno nechal unést tak, že jsem (samozřejmě nesprávně) označil za Rusy dva politiky SSSR, kteří měli původ jiný. Nicméně smysl článku byl více méně zachován, tak snad mi to laskavý čtenář promine. Pokud ne, musím vás varovat, rozhodně se kvůli tomu nehodlám stresovat. Ke stresu mám ve svém bohatém životě příležitostí přímo vrchovatě.

Už jsem naznačoval, že bych se neměl rozčilovat. Já vím… Ale dovolte mi, abych si vypůjčil pro tuto příležitost slova jednoho našeho (bohužel již zemřelého herce), který v jedné ze svých rolí na upozornění své spolupracovnice, aby se nerozčiloval, opáčil: „Já se NIKDY nerozčiluju, to vám jen tak připadá. Mě rozčílí vždycky jenom to všechno okolo mě.“. Jak je to až bestiálně prosté. Každý z nás přece ví, že rozčílení může uškodit na zdraví. Tak proč by si je měl sám přivozovat? Mimochodem, je třeba pro úplnost podotknout, že rozčilení může vyústit nejen v poškození zdraví rozčileného, ale i u jeho okolí, tedy bezprostřední příčiny onoho „supícího stavu“.

Kupříkladu já. Není to tak dávno, opět jsem „vzplanul spravedlivým hněvem“. Díky bezprostřednímu vlivu okolí, především sportovnímu přenosu finále tenisového dámského Masters a marné snaze naší reprezentantky v něm uspět.

O tenisu se říká, že je sportem gentlemanů, podobně jako golf, či pólo nebo cricket. Bohužel i u sportů, honosících se gentlemanským přívlastkem se najde (téměř vždy) nějaký neužitečný idiot, který celý dojem ostatním pokazí a donutí je k zamyšlení nad záhadami lidské povahy.

Petra Kvitová je hráčka, která chybuje. V onom finále nadrobila chyb nepočítaně, ale dovolte mi dopustit se názoru, že nejen tenis, nejen sport, ale každá lidská činnost je především o naší nedokonalosti. Každý máme chyby. Nikdo z našich reprezentantů pro mě není a nikdy nebyl bezvýhradně uctívanou modlou, a i když si občas zanadávám nebo nevěřícně kroutím hlavou se slovy: „jak mohl takovou šanci nedat, blbec?“, děje se to jen v zápalu boje s tím, že „moje srdce bije pro „naše“ neochvějně (i když někdy zbytečně) dál“. Jistě si mnozí z vás u sportu všimli takové malé jazykové zajímavosti. Když hokejisté slavně vyhráli olympijský hokejový turnaj v Naganu, nebyli to jen „naši zlatí hoši“. V Naganu jsme přece vyhráli MY VŠICHNI!!! Alespoň tak se většinou hovoří o úspěchu, kterého ovšem dosáhl někdo jiný. Naopak, v případě vypadnutí z turnaje, odstoupení ze závodu, či jiné nepříjemnosti slýcháváme: „Ti to zase pohnojili…“ Být součástí neúspěchu pro nás jaksi není dost „sexy“.

Reprezentanti podstupují spoustu dřiny a osobních obětí jen proto, aby se vydrápali na vrchol, na kterém je tak těžké zůstat. Kdo neprovozoval sport na špičkové úrovni, nepochopí.

Díky Petře Kvitové se o naší malé zemi ví zase o trochu víc. Dělá pro slávu naší vlasti víc než všichni politici dohromady. A pak se nedaří na jednom turnaji, jakkoli má být vrcholem sezóny a já od televizního spoludiváka slyším snad každou minutu se opakující nelichotivý popis výkonu: ta „K***A, ta tlustá b***a, neschopná, blbá, zdechlá…“.

Ono pohrdání a výsměch bylo ten den naprosto trefné. Jen si jeho autor nestačil uvědomit, že se obrací od začátku proti jemu samotnému. Nejen, že ukázal okolí, jaký že je to zamindrákovaný závistivec.

Prostě a srozumitelně: ostrá slova si zasloužil ten „strejda“, sedící u piva před televizí, nikoli hráčka na obrazovce.

Hezký den…. Freddie (freddiemail@email.cz)