Moderátorka, herečka, a „živel“. Na rozhovor přišla přesně a svítila z ní dobrá nálada stejně jako na pódiu či na jevišti.

Můžeš se na úvod stručně představit? Za co sama sebe považuješ? To je pěkná otázka (smích). Já se asi ze všeho nejvíc považuji za tvořivého člověka. Profesně bych se zařadila jako moderátorka, dětská animátorka a příležitostně i herečka. Účastním se také nejrůznějších uměleckých projektů, ať už hudebních nebo tanečních. Jak se vlastně stane člověk moderátorem? Vím, že dokonce vlastníš speciální osvědčení… Ano, opravdu vlastním takový moderátorský řidičák. Správně je to certifikát z Ministerstva školství s celostátní platností. V roce 2013 jsem totiž absolvovala jednosemestrální studium v Praze na moderátorské škole (smích). Ale vážně: to rozhodnutí začalo zrát už na základní škole, kdy jsem začala s moderováním školních soutěží. Později se přidalo moderování plesů, akcí pro různé firmy, postupně se to rozrůstalo. Hlavně mě moderování vždycky moc bavilo. Na počátku to byl jen koníček dělaný hlavně pro dobrý pocit, dnes už se tím živím.

Jakou roli v tvém profesním rozhodování sehrálo Divadlo Kolárka? Velkou. Vždyť jsem do dramatického oboru chodila snad už od sedmé třídy a právě Eva Petrželová začala formovat můj jevištní projev a naučila mě hodně o hereckých technikách. Eva Petrželová a také moje působení v Kolárce vůbec přispělo k tomu, abych na sobě sama začala ještě víc pracovat. Druhým takovým impulsem pro mě bylo studium herectví ve Zlíně. Tam jsem potkala třeba výbornou režisérku Barbaru Herz, která se mi také ohromným způsobem věnovala a díky ní jsem se posunula zas o kus dál.

Herectví se ostatně také pravidelně věnuješ. Účinkuješ třeba v jedné pohádce… Ano, s Jirkou Danielem z Divadla Radost hrajeme představení Pohádka z kuchyně. Nesmírně mě to baví. To představení má rozvíjet dětskou fantazii a děti jsou při něm obvykle plné nápadů. Připravuji také jednu One women show, zábavnou konverzační komedii, jako doplněk k mým moderátorským aktivitám, ale to je teprve ve stádiu zrodu.

Na festivalu Kolotoč jsi vystupovala s pohádkou. Dá se říct, že tě baví hrát pro děti? Rozhodně. Děti mě ohromě inspirují, jsou bezprostřední, vždycky řeknou co si myslí. Když jsme připravovali Pohádku z kuchyně, snažila jsem se na celou věc dívat jejich očima. Co by ty, řekněme, osmileté děti chtěly vidět, a co by je nejvíc bavilo. Stejné je to u zábavných pořadů – i při nich se dětem snažím dát co největší prostor, dávám jim šanci, aby se samy projevily.

Předpokládám, že akce pro dospělé jsou o něčem jiném… Ne vždycky! Občas i tam s sebou vozím cédéčko s dětskou muzikou a dospěláci na ni tancují a řádí přitom úplně stejně! (Smích) Faktem ale je, že třeba na firemních akcích musím být vždy perfektně připravená, znát scénář, vědět kdo je kdo, proč a o čem ta celá akce vůbec je, a to už bývá samozřejmě náročnější než bavit děti. Je to ale taky určitá výzva. Pak dělám, co je v mých silách, abych se na akci připravila a měla ze svého výkonu dobrý pocit. Nebojím se ovšem ani zaimprovizovat.

A musíš improvizovat často? Občas ano, třeba jednou jsem právě v Blansku musela sama udržet program na pódiu a tři čtvrtě hodiny bavit děti i dospělé, protože další účinkující se zasekli kdesi na dálnici. Myslím ale, že se to povedlo. Jindy jsem zase v Brně na veletrhu přišla na akci původně jako divák, ale protože ji najednou neměl kdo odmoderovat, nabídla jsem se organizátorům, mělo to úspěch, a ejhle dnes je z toho vzájemná profesionální spolupráce.

Co ti práce moderátorky přináší? Mimo jiné pozitivní zážitky, těch mám spoustu. Asi největší z poslední doby bylo v září moje setkání s Karlem Gottem, kdy jsem s ním měla udělat rozhovor pro jeden internetový portál. Přitom mi zavolali jen dva dny před akcí a když jsem na to kývla tak řekli: „No ale on o tom ještě neví, tady máš číslo na jeho manažerku a domluv se…“ Bylo to hodně hektické, proběhla spousta telefonátů s manažerkou, která chtěla otázky předem, domlouvání, zařizování a když jsem pak dorazila na akci, dotyčná manažerka tam nebyla, a tak mě nikdo z pořadatelů nechtěl ke Karlu Gottovi pustit. Já to ale nevzdala a nakonec jsem mu pár otázek přece jen mohla položit. Byl naprosto skvělý. Namísto schválených tří otázek se rozpovídal a bavili jsme se o spoustě věcí, mimo jiné dokonce i o rapování. Úžasný zážitek… Napsala jsem o téhle historce i na svůj blog.

Co tvé profesní a osobní cíle do budoucna? Hmm, to je tedy záludná otázka. Já teď něco veřejně řeknu a už mi nezbude nic jiného, než to taky udělat (úsměv). Ráda bych se především zlepšila v angličtině, abych mohla moderovat i v zahraničí. První nabídky už mi přišly, ale moderování a hlavně improvizace na pódiu v cizím jazyce je přece jen náročná disciplína. Na tu samozřejmě obyčejná školní angličtina nestačí. Chtěla bych rovněž oprášit základy hry na kytaru a připravit pásmo pro děti s kytarou a klasickými českými písničkami. No a učím se taky žonglovat. Zkrátka chci především rozvíjet dál to, co už umím.

Zbývá ti vůbec čas na relax? Jak „dobíjíš baterky“? Když si potřebuji doopravdy odpočinout, zajdu do sauny. Saunu miluju – nedám na ni dopustit. Na únavu, nemoci je prostě super. Mám ale zároveň štěstí, jelikož mě práce baví a tím pádem i nabíjí. Sama na akci zapomínám na všechny starosti a o totéž se snažím i u diváků. Chci, aby lidé na tu hodinu nebo dvě, kdy jsou se mnou, na všechno zapomněli a byli tady a teď. To cítím jako své poslání.