Na kávě se Zdeňkem Krupicou

V šedesátých letech Blanenští říkávali: „Jdeme na Zdeňka Krupicu.“ Tento zpěvák, pocházející z Adamova, po mnoho let přinášel, a stále přináší, lidem radost svým zpěvem. Jeho repertoár je široký; zavděčí se nejen dříve narozeným, ale také mladšímu obecenstvu. 

Jak jste se dostal k hudbě? Náklonnost k hudbě a zpěvu jsem zřejmě zdědil po mamince, která sice neměla hudební vzdělání, ale dovedla krásně zazpívat árii Rusalky Měsíčku na nebi hlubokém, nebo Mařenku z Prodané nevěsty a další věci, včetně národních písní. Na veřejnosti však sólově nevystupovala – její publikum jsem byl já. Dalším důležitým člověkem byl můj učitel hudební výchovy na základní škole Antonín Kotulan, který vedl dětský sbor, do něhož mne vybral. Byl vynikajícím vypravěčem a první část zkoušky vždy věnoval vyprávění děje různých oper, operet a dalších hudebních děl. Poslouchali jsme jej s otevřenými ústy. Ovšem také mi šlo dobře především kreslení. Kreslil jsem takřka, kudy jsem chodil, a díval se na lidi očima malíře. Můj učitel Jan Pivoda tenkrát mluvil o talentu a doporučil mým rodičům, abych šel studovat Umělecko průmyslovou školu do Brna. To bylo v roce 1952.

Nevyšlo to? Najednou jsem se ocitl na své první osudové křižovatce. Stalo se ale to, že místo toho, abych se hned rozjel do Brna informovat se o podmínkách přijetí, spoléhal jsem na jednoho svého poradce, který měl zkušenosti z minula. Řekl, že žádost o přijetí stačí do školy poslat koncem května nebo začátkem června. Tak jsem poslal svoji žádost včetně mých školních prací s doporučením školy začátkem června. Zanedlouho přišla odpověď: Proč jsem se přihlásil tak pozdě, když přijímací zkoušky proběhly už v dubnu a že mají plný stav. Dále tam stálo, že podle zaslaných prací je můj talent zcela zřetelný a že mně vzhledem k mému mládí – patnáct let – doporučují počkat rok a potom budu přijat, pokud se včas přihlásím. Bylo to pro mě velké zklamání a stál jsem před rozhodnutím, co dál. Nabízelo se jít na rok studovat na gymnázium, ale tam mě strašila matematika, která mě nebavila. Většina mých spolužáků se šla učit do Odborného učiliště v Josefově, tak jsem šel s nimi a začal se učit strojním zámečníkem.

Nastoupil jste tedy po roce na uměleckou průmyslovku? Nakonec ne. Na učilišti byl také pěvecký sbor, který vedl Antonín Kovář. Ten na jedné zkoušce potřeboval sólistu a ukázal na mě. Naučil jsem se písničku a šlo to. Začalo mě to bavit. S nacvičeným programem jsme objížděli blízké vesnice a lidé nám tleskali. Spolužák Jirka Olejníček založil trio, v němž jsem spolu s ním zpíval já a Pepík Blažík. Chodili jsme nacvičovat do společné umývárny; byla tam totiž dobrá akustika. Po absolvování prvního ročníku učiliště jsem po poradě s rodiči pokračoval ve druhém ročníku, abych dokončil vyučení. Kromě zpívání jsem ještě občas něco nakreslil a s úspěchem se zúčastnil výtvarné soutěže v Brně. Zpívání mne však zcela okouzlilo a výtvarný elán ve mně pomalu uhasínal. Také mě okouzlil ten potlesk obecenstva; když malujete, tak vám nikdo netleská. (smích) Po vyučení jsem se po delší úvaze rozhodl vystudovat Vyšší průmyslovou školu v Brně, Kotlářská 9, místo Konzervatoře, kam zamířil můj pěvecký kamarád Jirka Olejníček, ze kterého se později stal sólista brněnské opery.

S kým jste účinkoval? Ještě když jsme byli na učilišti a jezdili se souborem po okrese, na jednom vystoupení v Blansku si nás poslechl okresní inspektor kultury Jindřich Dryšl. Byl dirigentem blanenského symfonického orchestru, který měl za sebou různé koncerty a operní inscenace. Tehdy mi nabídl roli ve Straussově Cikánském baronovi. Mně ještě nebylo sedmnáct let a nedovedl jsem si představit, že bych já, kluk z Adamova, měl hrát v Blansku v Cikánském baronovi. S pokorou jsem odmítl, nicméně když jsem potom jejich představení viděl, uvědomil jsem si, že bych to, za pomoci obětavé korepetitorky, dokázal. Později mi Jindřich Dryšl znovu nabídl roli, a to poručíka Richthoffena v klasické operetě Karla Mülleckera Žebravý student. Tentokrát jsem nabídku přijal a úspěšné zvládl. Jiří Polášek mě potom pozval do své inscenace hry Vítězslava Nezvala Manon Lescaut, abych tam zpíval roli slepého žebráka. Další inscenace v režii Jiřího Poláška byl Goldoniho Sluha dvou pánů – Sivio. Též jsem účinkoval ve hře Carlo Goldoniho – Lhář, jako Florindo v režii Vladimíra Novotného. Vzhledem k tomu, že v Blansku existoval symfonický orchestr a také dobří zpěváci – sólisté a sbor, mohly být inscenovány klasické operety, sice mnohými zatracované, ale u blanenského publika oblíbené. Bavilo mě to, protože se tam zpívalo i hrálo. Byly to tyto inscenace v prostorné Sokolovně (která už není – škoda): Franz Lehár: Země úsměvů – Gustav/ Oskar Nedbal: Polská krev – Popiel / Franz Lehár: Paganini – Pimpinelli / Carl Zeller: Ptáčník – hrabě Stanislav v režii Richarda Polanského. Taky jsem si zahrál v Dělnickém domě v Bílém akátu – Kuprianov.

Zpíval jste tedy jako ochotník při zaměstnání? Pracoval jsem v ČKD Blansko, coby konstruktér vodních uzávěrů. Práce mě bavila a postupně jsem se stal odborníkem na uzávěry vodních přehrad. Vodní elektrárny, v nichž jsou zabudovány výrobky, na kterých jsem se jako konstruktér podílel, slouží svému účelu u nás i v zahraničí. Cestoval jsem služebně do různých států Evropy a téměř na závěr svého působení v ČKD jsem byl vyslán jako technický poradce obchodního ředitele na jednání o rekonstrukci vodního díla San Francisquito v Kalifornii. Tato přehrada zajišťuje pitnou vodu pro Los Angeles. V ČKD jsem pracoval do srpna 2005. Při operetách se diváci vždy výborně bavili, často jsem hrál komického druhého milovníka. Při mluveném slovu jsem skrytý vtip správně vypálil, diváci se smáli a já jsem potom z toho žil několik dní. V šedesátém osmém klasické operety v Blansku skončily. Kromě divadelních představení jsem nastoupil do blanenského tanečního orchestru Klub. Hráli jsme na plesech a publikum nešetřilo potleskem. Zvlášť jsem měl velký úspěch s písní Granada od Augustina Lary. Později se Klub rozrostl a hrál pod názvem Studio Klub. I zde jsem zpíval a absolvoval mnoho krásných vystoupení. Ale zpívání v noci, někdy až do čtyř do rána, mě ničilo. Asi v roce 1974 naše spolupráce skončila a konečně jsem mohl trávit víkendy v bdělém stavu a nedohánět zameškaný spánek.

Kdy jste se k hudbě vrátil? Od té doby jsem zpíval jen zřídka, a když jsem byl v roce 1979 osloven, abych spolupracoval s nově založeným tělesem – Komorním orchestrem města Blanska – bylo to pro mě nové světlo. A že orchestr hrál barokní hudbu a klasiku, byl jsem zase zpět u klasického zpěvu. Tehdy mě prof. Zdeněk Zouhar seznámil s prof. Františkem Kuncem, sólistou brněnské opery a pedagogem, ke kterému jsem chodil několik let na soukromé hodiny zpěvu. Musel jsem cvičit hlas a nacvičovat árie a písně, které mně předkládal. Při nácviku nových věcí byl mým korepetitorem Dr. Jaromír Kratochvíl, s nímž jsem i koncertoval. Za jeho pomoc a spolupráci jsem mu zavázán a moc děkuji. Před několika lety jsme s orchestrem účinkovali ve křtinském kostele. Pamatuji se, že jsem tenkrát zpíval píseň Gebet (Modlitba) Alessandra Stradelly. Dařilo se mně, byl jsem ve formě a moji radost ze zpěvu umocňovala akustika kostela. Po skončení koncertu ke mně přistoupila neznámá žena vyšší postavy, která byla v mládí jistě velmi krásná – bylo to znát na její tváři. Oslovila mě, ocenila můj výkon a řekla mi: „Nenechávejte toho, byla by to škoda.“ Jak poznala, o čem jsem dlouhodobě přemýšlel? Odkud byla? A kdo byla? Nikdy jsem ji už neviděl, ale dlouho jsem na ni musel myslet.

Takže jste toho nenechal… Někdy v roce 2010, když jsem šel kolem Městské knihovny v Blansku, otevřely se dveře a v nich stál Pavel Svoboda. Zeptal se mne, jestli bych nechtěl zazpívat na nějaké vernisáži. Samozřejmě jsem souhlasil, s tím, že chci tentokrát zazpívat písně Rudolfa Cortése, mého někdejšího hudebního idolu. V mládí jsem se jeho písničky naučil zpaměti a byly doby, kdy jsem šel spát a těšil se, až ráno vstanu a jeho písničku si zazpívám. Pavel Svoboda okamžitě navrhl, že tedy uděláme celý pořad o Rudolfu Cortésovi. To se mi líbilo, a tak jsem začal přemýšlet o hudebním doprovodu.

Co jste vymyslel? Tehdy jsem učinil svoje nejlepší rozhodnutí poslední doby a požádal jsem pana Josefa Koláře, kterému muzikanti neřeknou jinak, než Pepino, o pomoc. Je to profesionální hudebník, učitel hudby, aranžér a instrumentalista. Pepina návrh na pořad o zpěváku Cortésovi zaujal a souhlasil se spoluprací. Vybral jsem písně, které jsem si jako kluk rád zpíval, a Pepino k nim vytvořil nádherné doprovodné podklady. Byla pro mě velká radost podle nich zpívat. Pavel Svoboda vytvořil krásný text o životě Rudolfa Cortése, a když se k nám přidala moje vnučka Eliška Skálová – studentka brněnské konzervatoře – byla naše skupina úplná. Pepino obohatil náš program hrou na sax nebo klarinet, a tak bylo jasné, že máme publiku co nabídnout. Náš první koncert se konal v knihovně a ohlas publika byl skvělý. Bylo tedy nasnadě v koncertech pokračovat.

Kde tedy vystupujete? Kromě městské knihovny jsme vystupovali v Dělnickém domě, na Sýpce, a také na nedělních promenádních koncertech na náměstí Svobody. Naše první vystoupení bylo v pozici náhradníka za cimbálovou kapelu. Nyní už náhradníci nejsme. Též jsme vystupovali v Olomučanech v sále hotelu Olberg. V současné době jsme se rozrostli o Johanku Skálovou (rovněž moje vnučka), jejíž zpěv ve mně vzbuzuje radost, a věřím, že nejen ve mně. Chci poděkovat Pavlu Svobodovi, velké osobnosti blanenského kulturního života, který vlastně inspiroval vytvoření naší skupiny, a zejména děkuji Pepinu Kolářovi, který je nejen vynikající hudebník, ale taky dobrý člověk, bez něhož by toto všechno nebylo.