„Ještě nikdy jsem neměl nic zlomeného,“ řekl jsem zkroušeně na sádrovně. „To říká skoro každej,“ odvětila sestra a ovázala mi kolem krku šátek, abych si zlomeninu příliš nenamáhal. Byl poslední letošní červencový den a já si ani zdaleka neuvědomoval, jaké dobrodružství pro mne moje lehké zranění bude znamenat. Vy, kteří jste něco podobného zažili, mi jistě dáte za pravdu, že člověk se zlomenou rukou má o nové zážitky postaráno.

Byla to běžná nehoda. To se ostatně těm, kteří jezdí na jednostopých vozidlech, občas stane. Vlastně jsem za to ani nemohl. Každopádně jsem docela nešikovně upadl, a přestože jsem si hned od začátku myslel, že půjde jen o pohmožděniny, rentgen ukázal nepěknou pravdu. Naštípnutý palec na levé ruce, také hezký silniční lišej na předloktí a na pravačce zlomenina zápěstí – konkrétně člunkové kosti (pro praváka docela nehezké vyhlídky do budoucna). Na chirurgické ambulanci jsem se dokonce pokoušel vtipkovat, ale poté, co mi doktor oznámil diagnózu s dovětkem, že budu nosit šest týdnů sádru, mi spadla brada.

Sádrová dlaha na pravačce až po loket, na levém předloktí obvaz a na palci kovovou oddělávací dlahu. Doktor mi chtěl dát do sádry i ten palec, ale naznal, že to bych nemohl fungovat už vůbec a potřeboval bych asistenci i na záchodě. To, že mne čekají krušné chvíle, jsem pochopil hned, jak jsem přišel domů. Sundat si kalhoty je běžně záležitost na pár vteřin, mně to zabralo několik minut, přičemž největším oříškem byl knoflík, který prostě nešel rozepnout. Byl jsem rád, že mne při tomto úkonu nikdo neviděl, neboť mé krkolomné pohyby připomínaly rybu na suchu a v soutěži humorných videí by záběr na mne zřejmě zvítězil na plné čáře. Začalo mi docházet, že není čas na hrdinství a budu muset setrvat v péči druhých, alespoň těch prvních pár dní.

Hned následující den jsem odjel s kolegou na hudební produkci. Nic naplat – lidé, co si nás objednali, s námi počítali, hlas jsem měl v pořádku, a tak jsem musel, i když mne končetiny stále pěkně bolely. Nanosit a nachystat aparaturu musel můj parťák sám. Následně mi musel pomoci s převlékáním, zapnout košili, přezout ponožky a obout boty. Šli jsme na pódium. Zde jsem si musel vystačit pouze se čtyřmi prsty levé ruky, což při hře na klávesy jde jen velice obtížně. Jaké utrpení! Ale více než fyzická bolest mne trápil fakt, že jsem zcela neschopný a nemůžu s tím nic udělat…

Den po nehodě jsem neuměl levačkou sníst ani polévku, po týdnu to však byla hračka – zvyknul jsem si. Měkká jídla se dají sníst jen vidličkou, ale smažený řízek nebo pečené maso, to už je problém. Jedno jsem věděl určitě – krmit se nenechám, ale i tak to bez cizí pomoci šlo velice těžko. Byl jsem jako kojenec, který je zcela odkázaný na svoji matku.

Po týdnu nošení sádrové dlahy mi pan primář z blanenské nemocnice „natočil“ plastovou sádru. Byl jsem mu za to vděčný, odjížděli jsme totiž na dovolenou a vidina toho, jak se ostatní koupou a dovádí ve vodě, zatímco já se nemohu ani namočit, byla zoufalá. Dovolená byla nakonec prima, dokonce jsem zlomenou ruku několikrát ponořil do vody. I tak jsem však byl odkázán na pomoc manželky či dětí. Po čtrnácti dnech jsem se cítil jako neschopný vůl, který ke všemu volá někoho na pomoc…

Problémem byla taky moje práce. Mám pár věcí, které jsou neodkladné, a o nichž vím, že je za mne nikdo neudělá, takže jsem zkrátka musel usednout k počítači, do neschopné ruky vzít myš a pomalým tempem udělat vše, co se nedá odkládat. Řízení auta nebo jiného vozidla vůbec nepřipadalo v úvahu.

Jaká byla moje radost, když mi pan primář po měsíci oznámil, že místo sádry mi dá už jen ortézu, kterou si budu moct občas sundat. Ten pocit, že už se ruka hojí, a že mimo mých oblíbených sportovních činností už mohu žít a fungovat jako normální člověk…

Toto období pro mne bylo velkou zkouškou trpělivosti. Vše, co jsem byl nucen dělat rukama, mi zabralo několikanásobně více času, než komukoli zdravému. Když se na celou věc podívám z druhé strany, jsem svým způsobem rád, že jsem to mohl podstoupit. Člověk si lépe uvědomí hned několik věcí: jak bezva primáře máme na blanenské chirurgii, že si má vážit svého zdraví a hlavně svých bližních, kteří se o něj dokážou v případě nutnosti postarat. Takové štěstí každý nemá.