Michal Záboj *1974 Zpovídat Michala u kávy bylo náročné. Je poznat, že jako novinář je zvyklý otázky klást, ne odpovídat, a tak se role občas přehodily. Michal je zkrátka novinář každým coulem, pro kterého je žurnalistika spíše způsobem života než povoláním.

Pokud vím, jsi jedním ze služebně nejstarších novinářů na okrese. Jak dlouho jsi v branži? Od roku 1998. Je to 17 let. Pokud jde o pořadí, řekl bych, že jsem tak třetí. Jakými médii jsi prošel? Pracoval jsem v tištěných médiích i rádiu a zhruba před rokem a půl jsem se dostal do elektronického média. Začínal jsem v regionálních novinách Boskovicko – ty bohužel loni na konci roku přestaly vycházet – pak jsem prošel dvěma oborovými časopisy a odtud jsem přešel do někdejší Rovnosti, kde jsem dva roky psal zpravodajství z okresu Blansko. Pak jsem na dvanáct let zakotvil v Českém rozhlasu Brno. Před rokem a půl jsem se vrátil do regionu do Zrcadla Blanenska a Boskovicka, kde jsme rozjeli elektronické zpravodajství z okresu Blansko.

Jak se to vlastně přihodilo, že ses stal novinářem? Bylo to tvoje vysněné povolání? Když jsem se vrátil ze základní vojenské služby, hledal jsem nějaké zaměstnání. Uviděl jsem tehdy v novinách inzerát, že hledají redaktory, a přihlásil jsem se. A jestli jsem to měl jako vysněné povolání? Možná ano. Vzpomínám si, jak jsem byl v sedmnácti letech na pár týdnů na studijním pobytu v jedné rodině ve Francii a ptali se mne, čím chci být? Tehdy jsem jim odpověděl „journaliste“.

Jak velký to byl rozdíl – přejít z novin do rádia? Pracoval jsem v redakci zpravodajství a publicistiky ČRo Brno, takže jsem zůstal novinářem, dělal jsem stejnou práci jako v Rovnosti s tím rozdílem, že se mi rozšířilo pole působnosti – už to nebyl jen okres Blansko, ale celý Jihomoravský kraj. Obrovský rozdíl byl ovšem v rychlosti. Píšící redaktor měl v roce 2000 na práci relativně dost času, kdežto v rádiu se doba mezi tím, kdy došlo k nějaké události a okamžikem, kdy jsem ji zpracovanou předložil obecenstvu, strašně zkrátila. To bylo na začátku stresující, ale člověk si zvykne. Dneska je to pro mě spíš výhoda, protože jsem zvyklý zpracovat téma rychle a relativně přesně, i když nějaká ta chybička se občas vloudí. Mimochodem to, že novinář může být občas i trochu nepřesný, potvrdil dokonce Ústavní soud. Konstatoval, že novinář pracuje rychle, není specialistou na všechny obory a navíc připravuje článek pro nejširší okruh čtenářů, takže nelze očekávat, že všechny informace budou zcela přesné a objektivní. A s tím by měli počítat i čtenáři, potažmo posluchači a diváci.

Dá se říct, že ses v té práci našel, že je to tvoje místo v životě? Ano, ta práce se mi líbí a můj vnitřní pocit mi říká, ano, je to tak. Ale jsou i další důvody. Oproti, řekněme obyčejnému člověku má žurnalista několik výhod. Dostane se na místa, kam se normální člověk běžně nedostane, buď ho vůbec nenapadne tam zajít, nebo by ho tam nepustili. Žurnalista taky potkává hodně zajímavých lidí, od prezidenta přes ministry a celebrity, až po lidi, kteří mají unikátní životní zkušenost nebo nějakou jedinečnou pracovní náplň, a může si nimi promluvit, může se jich zeptat na cokoliv a to samozřejmě obohacuje. A pak je tady to, že jako žurnalista se dozvím obrovské kvantum informací, což mě vždycky zajímalo. Všechno to ale z různých důvodů nejde zprostředkovat veřejnosti. To, co se objeví ve finálním článku nebo rozhlasové reportáži, je pouhým zlomkem toho, co žurnalista ví. A nejde jen o tu věc samotnou, ale o dlouhodobé znalosti a schopnost dát si současné informace do souvislostí s tím, co se odehrálo před lety.

Kdo tě v začátcích vedl, učil novinářskou etiku? Nebo jsi na to přicházel sám postupně? Člověk samozřejmě musí mít nějaký základ, musí vědět, co si může dovolit a co ne. V mém prvním působišti, v novinách Boskovicko, to byla šéfredaktorka Jitka Meltkusová. Další škola pak přišla v Rovnosti, kde se tehdy sešla dobrá parta, většinou z mých vrstevníků. A Český rozhlas to byla určitě největší škola. Tam už jsem pracoval z řadou zkušených kolegů zvučných jmen, kteří chtě nechtě dokážou nasměrovat. Jako veřejnoprávní médium má Český rozhlas navíc svůj etický kodex, který jsme skoro museli umět nazpaměť, takže to ve mně zůstalo a snažím se ho dodržovat i teď.

Stávalo se, že ti vrátili příspěvek s tím, abys ho dopracoval, že to ještě není ono? To se mi stávalo ze začátku, přitom to třeba byly příspěvky, na kterých jsem pracoval několik hodin nebo i půlden, než jsem se prokousal všemi informacemi. Tehdy jsem ještě točil na diktafon desítky minut a pak se z nich snažil vybrat to důležité. Pak jsem se naučil psát si jen poznámky a pouze některé citace a z toho už se vybírá přece jen snadněji. A v rozhlase je důležité umět pokládat otázky, které využiju, a dostávat tak odpovědi, které potřebuju. Snažím se ve svých zprávách být co nejstručnější a nejvýstižnější a vždy říct jen to nové, nemá cenu mlátit prázdnou slámu. Moc se mi nelíbí články, které zdlouhavě popisují pocity redaktora nebo opakují známé informace, než se dostanou k věci. Správný novinový článek nebo zpráva by měly být napsané tak, že když si přečteš první odstavec, musíš vědět, o čem je. Když chceš další informace, tak můžeš číst další slova, která jenom rozšiřují to, co už jsem napsal a co je podstatné. Myslím si, že většina čtenářů, zvlášť těch internetových se dál než ke třetímu odstavci nedostane. Podobné zrychlení, o kterém jsme mluvili, nastalo i v jejich případě.

Váží si lidé novinářů? Změnila se nějak prestiž novinářské profese v posledních letech? To opravdu nevím, na to by asi měli odpovědět lidé, kteří sami nejsou novináři. Sám za sebe za těch sedmnáct let nevnímám nějaký zásadní posun, stále slýchávám, že papír snese všechno a že vy to tam stejně nějak zaonačíte, aby to pasovalo. Samozřejmě to záleží na konkrétní osobě a jejích zkušenostech. Pokud respondent zažil, že bylo jeho vyjádření médii nějak překrouceno nebo významově posunuto, pak na novináře pochopitelně žehrá.

Stává se, že se na tebe coby novináře lidé obracejí s prosbou o pomoc v různých kauzách? Stává se to, ale u velké části lidí se ukáže, že jsme až poslední instance po úřadech a soudech a že už se nedá nic moc změnit, protože si to člověk pokazil. Ale samozřejmě jsou i jiné případy, příběhy bezpráví, kdy člověka semelou okolnosti, a to je pak jiná věc. Setkal ses s případem, kdy jsi mohl sám jako novinář pomoci? Samozřejmě, i když ne tady na Blanensku. Hodně záleží na tom, v jakém médiu člověk pracuje. V Zrcadle jsou ty možnosti jiné než v Českém rozhlase, který má přece jen jinou váhu. V rozhlase se stávalo, že se věci změnily, když jsme o nich informovali. Je to, dá se říct, prestižní médium, jehož agendu přeberou i ostatní média, a to se pak věci pohnuly. V Zrcadle se to taky stává, ale jde to pomaleji. Je to otázka síly a prestiže na mediálním hřišti. Dá se říct, že není lehké být regionálním médiem a udržet si svou pozici.

Můžeš to troch rozvést? Není to lehké zejména z ekonomických důvodů – stačí se podívat na Blanensko. Tady působí celá škála regionálních médií od deníků až po občasníky. Přitom soukromé regionální médium žije z inzerce. Když je titulů hodně a každý vydavatel si pro sebe utrhne něco, ať už díky osobním kontaktům nebo nereálným slibům o velikosti nákladu, trh se rozmělní. Pro existenci kvalitního regionálního média by však bylo lepší se spojit, aby výsledný subjekt byl dostatečně ekonomicky silný a mohl dělat kvalitní a aktuální zpravodajství. Řešením by byl i vstup soukromého kapitálu do regionálního média.

Poslední obligátní otázka: tvoje sny a přání? Kde by ses rád viděl za 10 let? Za 10 let? Nemám představu, může to být jakkoli. Snažím se žít hlavně přítomností, i když se to pokaždé nepodaří.