Často si vzpomenu na svého učitele hudby ze základní školy. Učil nás o dělení hudby a na závěr výkladu nám vysvětlil, že hudba se ve své vlastní podstatě dělí pouze na dvě kategorie: dobrá a špatná. Něco na tom bude, viďte? Někdo má rád dechovku, jiný bigbít, další zase vážnou hudbu. Je spravedlivé, že máme možnost výběru. Jenže míra vkusu našeho národa se odráží v masově poslouchaných hitech – a pokud by se měl hudební vkus soudit podle toho, co má ráda většina lidí v Česku, pak si troufám tvrdit, že dobrý není.

Pocházím z hudební rodiny a muziku dělám v podstatě celý život. Poslechnu si prakticky cokoli, co se mi líbí – od vážné hudby až po opravdu velký rockový nářez. Hned na začátku musím říct, že nemám vůbec nic proti dechovce. Naopak! Považuji ji za kus poctivé práce. Na dechové nástroje není jednoduché zahrát a jen tak se to nenaučíte, a poskládat hudbu pro dvacet nástrojů tak, aby zněla, to je kumšt! Navíc jde přece o náš folklór – o tradici české hudby, o něco, čeho bychom si vážit měli. Když jsme začali hrát s kapelou před patnácti lety po svatbách a různých oslavách, hrávala se dechovka úplně všude a obecenstvo ji vyžadovalo v poměrně velké míře. A dnes? Zahrajeme ji párkrát za rok. Nastupuje generace seniorů, kteří nevyrostli na lidovce, nýbrž na skupinách Beatles, Olympic, Katapult… Je to špatně? Myslím si, že ne – je to otázka hudebního vývoje. John Lennon a konec konců i Petr Janda jsou legendami, tak proč je nepostavit vedle Jaromíra Vejvody. Jen se hrozím toho, že bude daleko hůř…

Znáte TV Šlágr? Zatímco jedni ji nenávidí, druzí na ni nedají dopustit. Ne že bych měl tuto stanici zapnutou od rána do večera, ale znáte to – přepínáte programy a najednou lup! Kouká na vás pan Peterka nasvícený rudým světlem, takže vypadá jako peklo, nožku přes nožku, sepnuté ruce a zajíkavě vypráví o tom, jak je na tom televize špatně, a že byste ji měli podpořit zakoupením nějakého toho hudebního CD či DVD. Do toho pustí několik klipů. Klip ve Šlágru bývá většinou nahrávaný ve studiu dvěma kamerami, z níž jedna je statická a zabírá celou kapelu, druhá dělá detaily a vy tak můžete vidět prsty „hudebníka“, který hraje většinou něco zcela jiného, než hraje v playbacku. Stálé a prověřené kapely točí klipy i v exteriérech – například na zelené louce, u chaty, u rybníka. Ty nejlepší seskupení dokonce v Chorvatsku – přímo v moři – i s klávesami či bubnem na krku! Na tomto hudebním televizním kanálu se bezesporu najdou (asi dvě) seskupení, která umí zahrát, ale většinou je to naopak. Jeden příklad za všechny: Duo Jamaha neumí zpívat ani hrát. To je prostý fakt. O charakteru a duchaplnosti jejich písní se nebudu zmiňovat už vůbec. Přesto tato dvojice stojící (pardon, tančící!) u kláves dokáže vyprodat sál pro 700 lidí v centru Zlína nebo velké amfiteátry pro tisíce lidí! Nevkusné…

Karla Gotta miluje celý národ, a přesto se našel chlapík, jenž dokázal mistra sesadit z královského slavičího trůnu. Na to, abyste poznali, že Tomáš Klus má pěvecky do Karla Gotta asi tak daleko jako lední medvěd na Saharu, ani nepotřebujete mít žádnou hudební školu. Stačí velmi málo – jen brnknout na tu správnou strunu a máte oblíbenost národa v kapse. Teď mám na mysli hit, ve kterém Tomáš zpívá něco jako „Čtyři roky v pr…“ Skladbu, jež pobláznila celou naši zemi a mnoho týdnů atakovala přední příčky hitparád. Nevkusné…

Většina hudebníků, kteří podobně jako já aktivně hrávají druhým pro zábavu, mi jistě dají za pravdu, když řeknu, že ze skupiny Kabát už mám kopřivku. Jako by neexistovala jiná kapela u nás, než je Kabát! Od malých prcků až po skoroseniory chodí na každé akci, pořád dokola se stejným dotazem: „Zahraješ Kabáty?“ Samozřejmě, že je zahrajete – nic jiného vám nezbude. Ovšem běda, když od vlasatých miláčků všech Čechů zazní něco jiného, než Pohoda, Žízeň nebo V pekle sudy válej! To už lidé neznají a spokojeni nebudou. Podobné je to například se skladbami Svařák nebo třeba Šenkýřka, které od Kabátu sice nejsou, ale hudebníci z nich lezou po zdi a publikum je nadšené. Jakmile v textech zazní nějaký dvojsmysl, sprosté slovo, zmínka o chlastu nebo o sexu, pak máte vyhráno – lid je váš. Nevkusné…

Poslední vystoupení ČR v mezinárodní soutěži Eurovision mne také nepřesvědčilo o kvalitě populární hudby u nás. Nic proti Martě Jandové, ale proč Václav Noid Bárta? Vašek není žádný zpěvák ani herec a jeho popularita tkví zejména v nepovedeném manželství s naší přední zpěvačkou Lucií Bílou. Na skladbě tak mimo umělých rádoby emocí nebylo nic, co by z vás během pár minut nevyprchalo jako pára nad hrncem. Je to škoda. Ale na druhou stranu – v soutěži loni vyhrála vousatá zpěvačka, což mimo jiné svědčí o klesající úrovni této soutěže. Možná bychom příští rok mohli poslat třeba Boba s Bobkem…

Naštěstí je díky internetu, mnoha rádiovým stanicím a dalším možnostem prakticky neomezený výběr hudby, kterou si můžeme pustit. Velice mne mrzí, že je tak málo kvalitní současné české muziky. Občas se i stydím za to, co všechno dokáže projít našimi rádii a televizí, a strhnout na sebe pozornost tolika posluchačů. Hudební vkus našeho národa není dobrý. Dávám to za vinu jak posluchačům samotným, tak i skladatelům a producentům, kteří nás za posledních deset let nedokázali ničím ohromit. Možná nepochopili, že naše uši zvládnou víc, než jen přisprostlé čtyřakordové odrhovačky o chlastu či rádoby lidové skladby z úst napomádovaných klávesistů.