Drahoslav Gric – třicetiletý varhaník pocházející ze Šošůvky. Prošel blanenskou ZUŠ, vystudoval pražskou AMU. Nyní žije v Praze, ale občas se vrací na místo činu, aby pohladil po duši ty, kdo lační po jedinečném zážitku při koncertě vážné hudby. Nyní především s cyklem Sloupy kultury, což je série koncertů a divadelních představení, na nichž vystupují mladí umělci i renomované osobnosti české klasické hudby.

Kdy jsi začal hrát na klavír? Na klavír, lépe řečeno na klávesy jsem začal hrát, když rodiče koupili dětské elektronické klávesy. Už si nevzpomínám, kolik let mi tehdy bylo, ale předcházela tomu foukací harmonika s kláveskami jako na klavíru, a to bylo ve čtyřech letech. Dokázal jsem zahrát koledu „Jak jsi krásné, neviňátko“. Pokud se jedná o klavír, tak s tím jsem se začal pravidelně setkávat až v deseti letech u pana učitele Michala Machače ve Vysočanech. Trvalo to dva roky a v té době jsem doma cvičil jen na pěti-oktávové klávesy. Po dvou letech rodiče koupili klavír a já přestoupil do ZUŠ v Blansku do třídy učitelky Vladislavy Coklanové. Ta mě tři roky učila a dovedla k úspěšným přijímacím zkouškám na konzervatoř. Chtěl jsem na varhanní obor, na který se konají přijímačky z klavíru a nepředpokládá se znalost varhan a varhanní hry.

Ale ty už jsi hrál v kostele na varhany… Ano, s tím jsem začal v jedenácti letech. Hrál jsem při mších na varhany ve Sloupě, kde mě zaučoval do liturgie a základní varhanní hry Martin Luska, místní varhaník.

Kdy uzrála myšlenka věnovat se hudbě profesionálně? Hudba mě bavila velmi. V patnácti letech člověk snad ani nedomýšlí, čím se bude v budoucnu živit, co bude jeho zaměstnání. Když jsem se dozvěděl o možnosti konzervatoře, nějak jsem s tím automaticky počítal, protože mě hra na klavír a varhany bavila víc než vše ostatní, víc než veškeré předměty na základní škole. Nakonec to rozhodnutí je ve vysoké míře na rodičích, kterou cestou své dítě pošlou. To si zpětně uvědomuji a za tuto cestu jim děkuji. Takže vlastně až na konzervatoři jsem začal chápat, že hudba bude moje profese.

Neměli ostatní, co začínají hrát v pěti šesti letech, před tebou trochu náskok? Cvičit jsem musel více než jiní. Rok před přijímačkami jsem chodil v ZUŠ do klavíru dvě a půl hodiny týdně, ale můj zájem to nijak nesrazilo. Protože mě to bavilo, neměl jsem pocit tvrdé dřiny.

Jiné představy o zaměstnání jsi neměl? Když se odevzdávaly na ZŠ návrhy na střední školy, které bychom rádi vystudovali, odevzdal jsem „Konzervatoř Brno“ a „Konzervatoř Kroměříž“. Ještě jsme s rodiči spekulovali, kdyby to nevyšlo, o varhanářské škole v Krnově a o průmyslové škole, podle zaměření mého táty – elektrikáře. Ale de facto jsme doufali, že nebudeme muset řešit jiné alternativy než konzervatoř. Ani jsem si nedokázal moc představit, že bych se věnoval něčemu jinému, než hudbě. Už tehdy hudba byla součástí mého života.

Co ti přineslo studium v Brně na konzervatoři? Konzervatoř sama o sobě mi dala uspokojení. Dělal jsem to, co mě nejvíc bavilo. Žádný zeměpis, matematika, chemie, jen samé předměty týkající se hudby (kromě literatury, cizího jazyka a tělocviku). Byl jsem až překvapen, co vše mě čeká, ale přesto nadšen. Hodně jsem doprovázel na klavír studenty jiných nástrojů, což mi dalo mnoho zkušeností a smysl pro souhru. Jednou jsem se dokonce vsadil se spolužákem Janem Žemlou, což je nynější ředitel ostravské filharmonie, jestli se přes prázdniny naučím Čajkovského klavírní koncert b-moll. To byla pro mne výzva. A já se to naučil. Honza studoval klavír, a tak byl na mne lehce naštvaný, že jsem to zvládl (smích). Pochopitelně jsem vzhlížel s obdivem ke studentům vyšších ročníků, co dokáží zahrát, čímž jsem získával inspiraci, píli a to mě naučilo jít pevně za svým cílem. Takže ke konci studia konzervatoře nebylo třeba se dlouho rozhodovat – volba vysoké školy hudebně zaměřené byla nasnadě.

Co tě vedlo k rozhodnutí zkusit štěstí v Praze? Praha pro mne znamenala svět. Chtěl jsem to zkusit a ono se to povedlo. Při studiích na pražské AMU jsem pochopil, že Praha je bránou do světa. Nechci tvrdit, že brněnská JAMU je horší, ale co vím od kolegů a co sám zažívám, v Praze je příležitostí k uplatnění neměřitelně víc než v Brně. Je to do jisté míry dáno turismem. Tohle všechno jsem ale před nástupem na AMU netušil, takže mi v momentě přijímaček na jednu ze dvou akademií bylo vlastně jedno, na kterou se dostanu. Po úspěšných přijímačkách do Prahy jsem však měl jasno a jsem za své rozhodnutí velmi rád.

Vyhrál jsi i mezinárodní soutěž… To bylo v květnu 2008 v německém Magdeburgu. Měl jsem za sebou už nějaké tuzemské soutěže, takže krok do neznáma to tak úplně nebyl. Akorát to bylo prvně v cizině. Můj profesor Jaroslav Tůma tomu byl samozřejmě nakloněn a připravil mě tak perfektně, že se to podařilo zužitkovat v nejvyšší možné míře. Přihlásilo se kolem šedesát uchazečů, z nichž třicet prošlo výběrovým řízením přes vlastní nahrávku. Samotná soutěž byla tříkolová, takže se každý musel usilovně snažit podat ten nejlepší výkon v každém kole. A právě moje výkony porota ohodnotila v můj prospěch. Ale to ani není to hlavní. Význam soutěže není říct – podívejte, jak jsem dobrej – ale varhaník je při ní nucen nacvičit a velmi rozšířit svůj repertoár, což je velmi dobrý začátek do života. Dále na samotné soutěži má možnost zahrát si na fantastické nástroje, navázat světové známosti a kontakty a také poznat blíže porotce – významné světové varhaníky, vyslechnout si jejich názory atd. Takže jsem pochopil, že u jiné poroty bych se svými výkony nemusel uspět (což se mimochodem několikrát potom stalo), protože hudbu nelze hodnotit objektivně. Není to zkrátka fotbal, kde vyhrává to mužstvo, které dá víc gólů. Hodnotící porota má své představy o interpretaci a to vždy zkrátka nelze vystihnout předem. V Magdeburgu to tedy vyšlo, ale asi nejvíce na mě zapůsobila gratulace jednoho z porotců – Ben van Oosten, uznávaný interpret francouzských romantických skladeb, mi osobně pochválil interpretaci Chorálu h-moll od Césara Francka – francouzského romantického skladatele.

Co tvoje současná práce? Hlavní zaměstnání je práce s dětmi. Vyučuji klavír a varhany na ZUŠ Jana Zacha v Čelákovicích, také zde hodně korepetuji (tj. klavírní doprovod k jiným nástrojům nebo zpěvu). Práce-učení mě baví a je dokonce – ač jsem si to nikdy nemyslel – přínosná pro můj profesní interpretační vývoj, protože mne nutí více o hudbě přemýšlet a na základě toho mohu zase žákům poskytovat nové poznatky a fígly, jak který problém vyřešit. Kromě pedagogické práce hojně koncertuji především v Praze, ale i jinde po republice i zahraničí (v srpnu pojedu hrát do Polska), a protože nechci stále opakovat, co jsem se už kdysi naučil, cvičím nové a nové skladby, mj. i premiéry nových soudobých skladeb především studentů skladatelů. Jen toho volného času na cvičení nemám moc, zvláště když se chci věnovat i své rodině – manželce a synu Vojtíkovi. V poslední době se mi koncertů sešlo více, takže se stalo, že jsem byl nucen asi tři týdny cvičit denně průměrně od desíti do půl jedné v noci. Ale ani tento fakt mě od hudby neodrazuje.

Už druhým rokem pořádáš ve Sloupě pravidelné koncerty klasické hudby. Jsi spokojený s účastí diváků? V kostele ve Sloupě již několik let probíhaly vánoční koncerty, na nichž jsem hrál já i další hosté. Lidí chodilo čím dál víc, a tak nás s kamarádem Karlem Chudým, který je dramaturgem cyklu Sloupy kultury, napadlo uskutečnit více koncertů během roku. Jsme rádi, že si lidé našli (a někteří stále nacházejí) cestu ke kultuře v podobě klasické hudby či divadla. Hlavní myšlenkou bylo přivést do jednoho z hlavních center Moravského krasu – do mého rodného kraje – kvalitní, a přesto pro místní občany finančně únosnou kulturu, která v neposlední řadě má za úkol stmelovat společnost a morálně pozdvihovat mysl posluchačů. Převážnou většinu finančních výloh hradí městys Sloup, kterému děkujeme. Je to známkou zájmu o kvalitní kulturu, což se všude jen tak nevidí. Část financí získáváme od různých hudebních nadací a objevují se i osobní sponzoři.

Jinde v republice o podobném cyklu neuvažujete? Vzhledem k naší časově vytížené situaci s Karlem momentálně neusilujeme o podobný kulturní cyklus jinde, nehledě na to, že to sami organizujeme bez nároku na honorář. Spíše jsme využili mého rodného kraje, kde mě lidé znají a kde široko daleko podobná kultura chybí.

Kdy bude nejbližší koncert? Ten bude právě tuto sobotu, 27. června, takže bych chtěl na něj všechny srdečně pozvat. Tentokrát to bude navíc podáno velmi zábavnou formou, takže se máte na co těšit.