Co děti – mají si kde hrát?

Doufám, že se na mne nebude zakladatel Katapultu Olda Říha zlobit, že jsem si od něj vypůjčil slova do nadpisu dnešního úvodníku. Po dlouhé době chci psát zase o dětech. O dětech dnešní generace, ale také o tom, jaké to bylo, když jsme byli dětmi my. Leccos se změnilo. Když se podíváte, jak vyrůstá dnešní nejmladší generace, možná vás podobně jako mě chytne nostalgie a neubráníte se vzpomínkám a následnému srovnání. Byli jsme jiní?

Vzpomínám si, že když jsem byl malý kluk, navštěvoval jsem sportovní kroužky, chodil do Lidové školy umění dvakrát týdně a o víkendech na sportovní zápasy. Do školy a ze školy jsem chodil pěšky (asi 25 minut svižné chůze) a na tréninky taky. Maminka chodila do Metry do práce na šestou hodinu ranní, takže jsme se vypravovali sami. V kuchyni nás čekala svačina a snídaně a na polici ležela mince na telefonní automat pro případ nouze, jelikož mobily tenkrát vůbec neexistovaly. První, co jsem udělal, když jsem přišel ze školy, bylo nádobí a hned potom tradá ven. Aktovka se válela v koutě. Okolo sedmé večer nás začaly maminky z oken paneláků svolávat na večeři, po ní jsem se kouknul na učivo a pocvičil na hudební nástroj. Vše podstatné nás naučili ve škole, a pokud to člověku alespoň trošku lezlo do hlavy, neměl žádné výraznější problémy. Domácí úkoly byly zanedbatelné.

Bydlel jsem na sídlišti společně se spoustou kamarádů, se kterými jsme prožívali neskutečné věci. Stavěli jsme bunkry, závodili na motokárách vyrobených ze starých kočárků, hráli jsme a vymýšleli si nejrůznější míčové i jiné hry a venku jsme trávili v podstatě veškerý volný čas – špatné počasí nebylo důvodem, proč nejít ven. Pamatuju si na neskutečné války s dětmi ze sousedního sídliště, kdy hlavním střelivem bylo obyčejné bláto. Vzpomínám na hrůzu v očích, když nás starý pán se sukovicí hnal ze svého sadu, kam jsme mu chodili na třešně. Moje dětství bylo jedno velké dobrodružství plné odřených kolen a loktů, ale o to slastnějšího usínání s očekáváním, co přinese další den. Žádný mobil, žádné peníze, žádné hodinky. Pouze klíče na krku. Rodiče nám prostě důvěřovali, a když jsme se náhodou zapomněli a přišli pozdě, dostali jsme na zadek.

Dnes je všechno jinak. Nedávno jsem projížděl na kole Jestřebí a s nadšením jsem se přibližoval k hloučku dětí, které se nad něčím skláněly. Jaké bylo moje zklamání, když jsem zjistil, že onou věcí není malý ptáček, nový míč nebo prak, ale mobilní telefon, ze kterého se rytmicky nesla jakási moderní hudba. Tato zábava mi přišla prázdná, bez nápadu, bez nádechu čehokoli společenského. Alespoň že byly děti v kolektivu – to jediné by se dalo pochválit. Třeba můj syn je venku rád, ale buď je na zahradě sám, nebo jdou s kamarády kopat do balónu a vrátí se sotva za hodinu domů s tím, že už je to nebaví.

Zjistil jsem, že většina dětí dnes ven příliš nechodí. Čím to je? Důvodů je hned několik a mohu je potvrdit z vlastní zkušenosti. Děti dnes mají poměrně dost práce do školy; ať už jsou to domácí úkoly nebo učení, tráví u nich určitě dobrou hodinu denně, někteří mnohem více. Svůj díl viny na tom nesou samozřejmě i počítače, herní konzole, tablety, telefony a internet. Děti u nich tráví až nezvykle moc času. Je až neuvěřitelné, že si vůbec někdo může dopisovat dvě hodiny s kamarádem, který bydlí přes ulici, ale ven s ním nejde. A věřte nebo ne – to dnes není žádná výjimka. Aby někdo neřekl, že nevím, o čem je řeč – moji generaci už tento druh šílenství zasáhl taky, ovšem přestože jsme počítače doma měli, vždycky pro nás bylo milejší trávit čas na čerstvém vzduchu a v kolektivu.

Značný dopad mají na své děti zejména rodiče. Vozí je do školy i ze školy, do kroužků, na tréninky. Není se čemu divit – zprávy (zejména ty na Nově) jsou plné pedofilů, úchylů, vražd, dopravních nehod a násilí. To když člověk vidí, nemá zrovna sto chutí pustit svoje ratolesti z dohledu. Máme dnes strach, aby se jim nepřihodilo sebemenší zranění, a úzkostlivě střežíme každý jejich krok. Rovněž mi přijde, že některé děti mají dnes poměrně hodně volnočasových aktivit. Pak zjistíte, že už jim skutečně volného času moc nezbývá a snažíte se jim tento deficit vynahradit tím, že je berete na nejrůznější dětské dny, případně do nákupních nebo zábavních center. Nemyslím si, že by to bylo špatné; dokážu si takovou aktivitu představit jako báječné zpestření, ale určitě nechci děti takto vláčet každý víkend. Nehledě na to, že například moje potomky to ani nijak zvlášť nebaví.

Tak nevím. Je vina v nás rodičích nebo jsou dnešní děti prostě takové? Trápí mě, že jsou zavřené doma, bez kamarádů, samy jako kůl v plotě a více než přátelství pro ně znamená počet spřízněných duší na Facebooku. Vím, že se vám nechce děti nutit a máte o ně strach, ale důvěřujte jim a pošlete je ven. Čeká je tam něco, co nemohou najít ani na internetu, ani v počítačových hrách, dokonce ani na skákacím hradu. Najdou tam skutečné kamarádství a dobrodružství, na které budou vzpomínat stejně tak jako teď vy. To za nějaké to odřené koleno stojí, nemyslíte?