Zatímco v zimním období potkáte řidiče motocyklu nebo cyklistu jen zřídka (výjimku tvoří snad jen Rájec-Jestřebí, kde se jezdí na kole celoročně), v tomto období za slunných dnů se to jednostopými dopravními prostředky na silnicích jen hemží. Ať už chodec, cyklista, motocyklista nebo řidič automobilu, situaci v provozu vnímáme vždy z jiného pohledu. Alespoň já to tak mám. Snažím se být ohleduplný, ale v každé jednotlivé roli účastníka silničního provozu vnímám situaci poněkud odlišně.

Cyklista. Je krásný den, beru děti a odjíždíme na výlet. Vezmeme to přes Adamov do Křtin, do Jedovnic a zpět do Blanska. Krásná vyjížďka. Vyrážíme a bereme to po cyklostezce podél Svitavy. Dávám pozor na děti a snažíme se brát ohled na chodce, kteří vyrazili na procházku. Jednoho míjíme jen těsně, nechtělo se mu vyhýbat cyklistům. Zjevně nepochopil, pro koho je stezka především určená, a tak si sám pro sebe tiše zakleju. Pokračujeme dál a u Klamovky najíždíme na silnici. Děti už mám vycepované, a tak se držíme v úseku pravé krajnice za bílou čárou. Na rovince k Novohradskému tunelu se odehrává přehlídka nejrůznějších závodníků. Předjíždí nás skupinka cyklistů v dresech, za což si vyslouží troubení projíždějícího náklaďáku. Tohle bylo o chlup. Motorky proti nám jedou rychlostí určitě přes 150 km/h, zatáčky berou středem a s kolenem na zemi a já začínám litovat, že jsme nevybrali jinou trasu. Konečně jsme pod Novým Hradem a po cestě do Adamova se už potkáváme jen s cyklisty a chodci. Ovšem ve Křtinách už toho mám plné zuby. V zatáčkách se prohánějí motorky i některá auta jako o závod. Sice jich není moc, ale několikrát mám vážně nahnáno.

Chodec. Rozhodli jsme se jít na vycházku k babičce do Blanska z Dolní Lhoty pěšky. Nezbývá nám než jít zhruba kilometr po silnici – z Dolní Lhoty totiž pro pěší jiná cesta není. V době, kdy se celé město opravuje, si trochu postesknu, že se snad taky jednou dočkáme, a mašírujeme vstříc Blansku. Je docela provoz. Míjí nás jedno auto za druhým, a když vidím, jak se předjíždí, několikrát se raději dekujeme na nezpevněnou krajnici. Konečně jsme na stezce u Jahodového pole. Žádná auta, zato sportovci na bruslích a na kolech – těch je tu požehnaně. Jejich pohyb místy připomíná závody Tour de France a Martiny Sáblíkové. Ani tady nemáme jednoduchou pozici, několikrát jsme vytlačeni ze stezky a nadáváme na těžký život chodce. Zbytek cesty půjdeme po chodníku, což nakonec vychází jako nejlepší varianta. V centru plném automobilů je občas sice problém přejít přechod pro chodce, naštěstí je však řidičů respektujících dopravní předpisy ještě pořád dost. Zpátky jedeme raději autobusem – už je pozdě a nerad bych kilometrovou štreku směrem k Dolní Lhotě absolvoval potmě. Po cestě autobusák několikrát zakleje a já se mu nedivím.

Motocyklista. Jedu na Lipůvku pro syna. Skútr se mi osvědčil jako nejlepší a nejrychlejší varianta průjezdu zacpaným Blanskem, nicméně někteří šoféři nemají moji jízdu v lásce. Zatímco v Brně je běžné, že motorky předjíždí kolony, v Blansku pro tento rozmar nemají pochopení, a tak přestože mám místa dost, sklidím několikrát kárné zatroubení a hrozící pěsti. Konečně jsem z centra venku. Snažím se držet vpravo těsně u krajnice, i tak mne občas těsně mine automobil, jako bych byl jen nějaká překážka či obtížný hmyz. Do pruhu pro cyklisty za krajnici nemůžu, ale v tomto případě bych to velice rád uvítal. Jedu devadesátkou, ale na rovince pod Novým hradem se najde velké množství aut, které povolenou rychlost výrazně překračují. Zajímavé je, že jsem tu nikdy neviděl policejní radar. To by byly žně!

Řidič automobilu. Zaspal jsem a nestíhám. Mám schůzku v Brně už za třičtvrtě hodiny a musím to stihnout. Sedám do auta a hned na rovince mezi Dolní Lhotou a Blanskem nadávám na chodce, cyklisty a na vedení města, které tu ještě neudělalo stezku nebo alespoň chodník. U Kauflandu se poslušně zařadím do kolony. Pokusím se na ostatní vyzrát tím, že odbočím u vodárny a projedu po Divišově ulici. Tuto možnost využilo více řidičů, bohužel i v protisměru, a tak mi tato „zkratka“ nakonec časovou úsporu nepřinesla, spíš naopak. Na jednom z přechodů nechám jednoho z chodců čekat na chodníku. Promiň, kámo – spěchám! Na placeném parkovišti v centru vidím policajty, jak dávají botičky, a pomyslím si, že by dopravní situace ve městě žádala spíš řízení provozu na křižovatkách, ale snad mají své instrukce a svůj rozum… K mému vzteku nemám volný průjezd ani za městem – všude samý cyklista, občas chodec, ještě navíc dojedu pána v klobouku, který se rozhodl po měsíci vytáhnout starou škodověnku na výlet a v místech, kde by se dalo jet stovkou, nepřekročí padesátku. Po cestě párkrát poruším rychlost, stejně však dohodnutý čas nestihnu a na místo schůzky přicházím s omluvou, tedy spíš s výmluvou na hrozný provoz. Achjo…

Jak vidíte, nikdo z nás to nemá na silnici jednoduché. Dopravních prostředků je čím dál víc a situace nebezpečnější než kdy jindy. Neškodilo by, kdybychom byli vůči ostatním účastníkům silničního provozu ohleduplnější – určitě by se nám ulevilo. Dal jsem si předsevzetí, že za volantem, za řídítky i na vlastních nohách budu klidnější. Vždycky se najde nějaký blbec, který vám bezohledně zkříží cestu. Já tím blbcem už být nechci.