Byl jsem doběhnut svým ne příliš zdravým životním stylem v nedávných dnech. Ostatně, i kvůli tomu chyběl v minulém čísle Monitoru můj sloupek. Ocitl jsem se totiž (proti své vůli) tam, kde jsem nebyl snad od svých pěti let, tedy v nemocnici. Důvody k mé hospitalizaci vás nebudu zatěžovat, pro můj dnešní příspěvek je to nepodstatné.

Podstatné jsou jiné věci, které jsem dokázal po dobu mé hospitalizace vnímat a o které se s vámi chci podělit. Asi každý z nás si občas u lékaře zanadává na dlouhé čekání, údajnou nebo zjevnou neochotu personálu, protahování léčení, „zbytečné“ zákroky a tajemno ze strany lékařů a ostatního nemocničního personálu. Já nejsem výjimka. Ale lékařský zákrok a pobyt ve zdejší nemocnici, který jsem byl nucen minulý týden absolvovat, mi trochu poopravil názor.

Za prvé nemohu pominout ten prostý fakt, že kolem mne „tancovala“ spousta personálu už v okamžiku příjmu, protože jsem se cítil (a asi i byl) téměř na umření. To ale nikdo z lidí, sedících jinde na oddělení nevěděl a mohli si tedy v duchu nadávat na dlouhé čekání. Ti lékaři, kteří se točili kolem mě totiž určitě v té chvíli chyběli na ambulanci. Ale ne proto, že by si dávali „voraz“. Právě naopak. Snažili se pomoci pacientovi, který to v té chvíli akutně potřeboval. Musím říct, že až budu příště sedět v čekárně na ambulanci a dveře budou o trochu déle zavřené, už se zlobit nebudu. Možná, že právě v té chvíli potřebuje odbornou pomoc někdo, kdo je na tom daleko hůř než já.

A vlastní hospitalizace… Po tom, co mne přeřadili z JIP na „normální“ oddělení, už mi bylo relativně dobře. Hlavní příznaky mých problémů odezněly a já se cítil na to, že bych měl jít domů. Lékaři byli názoru jiného a to mě trochu rozladilo. Ale až do chvíle, kdy se jeden z nich rozhodl mi pár věcí osvětlit a klidně, nicméně důrazně mi „promluvil do duše“. Ano, už jsem tam sice „lezl po zdi“, chtěl jít ven, do práce, za přáteli. Ale ještě na to všechno bylo trochu brzy. Ať chci, nebo nechci, zda jsem zdravý a v pohodě, to určuje lékař. Já, jako expert na počítačovou bezpečnost taky vím lépe než běžný uživatel, co všechno hrozí v tom kterém případě, bez patřičného zabezpečení a opatrnosti. A při vší úctě, lidské tělo je daleko složitější „stroj“, než může být kterýkoli počítač. Lékař tomu stroji rozumí, já ne. Tím je dán náš vztah jednou pro vždy a já bych to měl přijmout. A přiznám se, že jsem se to minulý týden přijmout naučil.

Určitě nejsem jednoduchým pacientem. Chci se ptát, chci znát odpovědi. Navíc, můj obličej bývá často zachmuřený a vypadá to, že se na něco, či na někoho zlobím. Není to tak, to já jen tak vypadám. Jsem vděčný za jakoukoli komunikaci, která mi pomůže se dostat (v čemkoli a kdykoli) o kousek dál.

Viděl jsem minulý týden hodně. A hodně se naučil. O lékařích, o sestrách, o sobě. Sestry i ostatní personál jsou ostatně případ sám pro sebe. Viděl jsem jejich enormní nasazení, ochotu a úsměv i v případech, kdy bych já úsměv rozhodně na tváři hledal jen těžko. Tito lidé mají neobyčejně těžkou práci, především na psychiku. A já si opravdu myslím, že k té práci musí být více než „povoláni“, není to totiž procházka růžovým sadem…

Prostě jsem chtěl vyjádřit jediné…

„Z celého srdce vám všem v blanenské i brněnské nemocnici děkuji. Starali jste se o mě, jak nejlépe umíte, otevřeli jste mi v mnohém oči a upřímně říkám, že se na vaši práci budu dívat s daleko větším respektem a úctou, než kdykoli dřív“.

Hezký den… Freddie (freddiemail@email.cz)