Když jsem byl malý kluk, neuvěřitelným způsobem jsem toužil mít doma psa. Bydleli jsme v bytovce, což bylo v té době pro psa obydlí ne zcela běžné, a tak mi bylo vysvětleno, že pejsek by u nás trpěl, a že to není moc dobrý nápad. Postupem času jsem se s tím smířil a dnes vím, že to bylo dobře. Doba se změnila a dnes je pejskařů bydlících v bytě spousta, ovšem ne každý se dokáže o nejlepšího přítele člověka postarat. Někteří lidé se dokonce chovají tak, že by se jim měl chov zvířat zákonem zakázat.

Nejsem příznivcem reality show, nedávno jsem však měl puštěnou Výměnu manželek na Nově jako kulisu. Tento díl se poměrně dost točil okolo soužití pejsků a lidí. Jedna z rodin žila ve velkém rodinném domě s prostornou zahradou a jejich irský vlkodav byl rodinným mazlem číslo jedna. Mohl kamkoli v domě, dokonce i do kuchyně, kde páchal nenávratné škody v podobě rozbitých talířů, blátivých ťápot a nezanedbatelným množstvím sežraných lahůdek všeho druhu, které neopatrní obyvatelé domu nechali na stole. Pes zkrátka pochodoval po celém domě, střídavě lehal na podlahu, na gauč, do postele. Dokonce jsem nabyl dojmu, že role pána a psa byly v mnoha případech otočeny a pes si se svými páníčky mohl dělat, co chtěl.

Na straně druhé stála čtyřčlenná rodina z bytu, která ve svém nevelkém příbytku chovala labradora zavřeného v kleci. Ano, čtete správně – pes bydlel v nevelké kleci, ve které se sotva otočil, a po bytě se volně pohybovat nemohl. Jeho jediný pohyb spočíval v (snad) pravidelných vycházkách asi hodinu denně.

Nevím jak vám, ale osobně mi nebyl sympatický ani jeden přístup. Na straně jedné bych rozhodně nenechal psa, aby si dělal, co se mu zlíbí. Ve druhém případě mi připadá, že zavřít psa v bytovce do klece, ve které se sotva otočí, zavání týráním zvířat. Argument, že klec pořídili na doporučení chovatele, a že jde o věc naprosto běžnou, u mě neuspěl. Jsem zastáncem toho, že pes většího vzrůstu má mít nejen dostatek pohybu, ale také možnost být venku celoročně. Z pořadu pro mne navíc vyplynulo, že rodina se chovala k labradorovi poměrně chladně a napadla mne otázka, proč si takoví lidé psa pořizují?

Ačkoli nejsem chovatelem psů, mám k nim velmi kladný vztah. Bydlím v rodinném domku, kde už by pes měl veškeré zázemí a prostor pro pohodlný život. Ba co víc – děti mne do koupě už několik let tlačí! Nechci být nepřejícím otcem, ale přesto žádného pejska zatím doma nemáme. Se svým životním tempem a častými výlety do míst, na která pes nepatří, si totiž neumím představit, kdo by se o něj staral. Dobře si uvědomuji, že vlastnictví psa je pro člověka velkým závazkem na celý psí život a každý prohřešek či zanedbání vůči němé tváři bych si dlouho vyčítal. Ve skrytu duše také tuším, že přes veškeré sliby dětí, že se psem budou chodit ven, na cvičák, na vycházky, se po pár prvních týdnech vypaří a mazlík bude přisouzen do trvalé péče mně, případně manželce. A to nechci.

Stejného názoru jako já samozřejmě nejsou všichni. Za poslední roky psů v Blansku rapidně přibylo. S radostí musím konstatovat, že s nimi přibyla také slušná řádka páníčků, kteří po svých kamarádech dokážou uklidit. Samozřejmě to nejsou všichni – některé části našeho města stále připomínají výstavní síň psích exkrementů… Povinnost udělat po psovi pořádek je dána vyhláškou a to samé platí v mnoha dalších případech. Stejně jako neuklizený psí koblížek mě štve ten, kdo pustí psa bez vodítka a bez koše na frekventovaném místě a stejně tak mi vadí ti, jež nerespektují zákaz vstupu se psem do rekreační oblasti Palava a při té příležitosti tam své zvíře ještě vykoupou. Na svém pozemku či doma ať si každý dělá, co chce, ale venku platí jiná pravidla a všichni by je měli respektovat.

Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka. S tímto lidovým rčením naprosto souhlasím a těším se, až se jednoho dne i v naší rodině stane pes součástí našich životů. Zatím mu však nemohu zaručit, že by se mohl dočkat takové péče a pozornosti, jakou si právem zaslouží. Každý by si měl uvědomit, že pes není jen roztomilá hračka, ale jeho vlastnictví znamená také povinnosti. Není výjimkou, že lidé, kterým soužití se psem přestane vyhovovat, se uchýlí k tomu, že jej vyženou ven na ulici. Copak takhle se někdo chová ke svému nejlepšímu kamarádovi? Už jen z toho důvodu jsem se rozhodl, že jakmile nastane ten správný čas a rozhodneme se pořídit psa, vydám se do útulku a dopřeju pěkný a láskyplný život pejskovi, který ve svém životě neměl štěstí. Věřím tomu, že mi to několikanásobně vrátí.