Na kávě s Jaroslavem Martináskem

Jaroslav Martinásek: Sbor musí vědět, o čem zpívá

Na začátku prosince loňského roku získal Jaroslav Martinásek z Jedovnic ocenění v rámci Jihomoravského kraj za přínos v oblasti hudby. Tento hudebník, pedagog a dirigent v jedné osobě je s Blanskem spjat vedením pěveckého souboru Rastislav. Pod jeho taktovkou sbor zpívá již téměř třicet let. Ve velmi příjemném rozhovoru při ranní kávě s tímto milým a dobrosrdečným člověkem jsem se dozvěděla mnoho o historii a zákulisí spolku Rastislav a také o strastech a slastech dirigentského poslání.

Co pro vás znamená získané ocenění? Vážím si ceny Jihomoravského kraje, ale nepřeceňuji to. Je to cena kraje, není republiková, není to cena Ministerstva kultury. Cenu považuji za naši společnou, ne jenom moji, ale celého Rastislava, protože kdyby ten tým nebyl, tak žádná cena taky nebude. Ten tým funguje už víc než 150 let a potýká se s nepředstavitelnými problémy. A to na prvním místě ani nejmenuji finanční potíže, i když existují, ale nejdůležitější je personální otázka – aby byl vůbec dostatek lidí talentovaných a ochotných na tom pracovat.

Jak podle vás veřejnost vnímá vážnou, především duchovní hudbu? U nás je především malá podpora umění. Do naší kultury jde velmi málo peněz. Nekritizuji přísun peněz do sportu, ale nelíbí se mi, že je tam nesrovnatelně víc peněz. Fotbal a hokej k ničemu nepřispívá – nevychovává to. Sice si to vrcholoví sportovci také zaslouží, sám se rád dívám třeba na tenis, ale když vidíme, že mají miliony, tak je mi to líto. Kéž by se to zlepšilo. U nás je finanční podpora od státu malá a zájem o hudbu, kterou Rastislav dělá, je také malý. Ale my toho nenecháme, protože si myslím, že je to příspěvek ke kultivování současné populace. Jsou koncerty, kde je to úžasné, například vánoční koncerty v Blansku. I letos odhaduji, že v tom malém kostelíku svatého Martina bylo čtyři sta až pět set lidí. Takže – nestěžujeme si. Ale jsme zvyklí na to, že hudba, kterou cíleně děláme, tedy hudba, jež má z pětadevadesáti procent duchovní obsah, tady není doceňována. Je to škoda. Lidem nedochází, že jim to vlastně neublíží, když budou půl druhé hodiny poslouchat Dvořákovo Stabat Mater. Jsem věřící člověk a myslím si, že duchovní hudba má své nezastupitelné místo. I když každý koncert není tolik navštívený, není důvod toho nechat. Dělám to ke cti a chvále Boží, a když je tam tisíc lidí, tak jsem rád. Když je jich tam sto, tak to uděláme stejně pěkně.

A v zahraničí je to lepší? V německých městech, kam jezdíme, je to jiné. Máme velmi živou spolupráci se dvěma německými městy – Wiesbaden a Waldsassen. Do Waldsassenu, který leží pár kilometrů za Chebem, moc rádi jezdíme a dobře se nám tam pracuje. Toto šestitisícové městečko je po celé generace enklávou kulturní a náboženskou, zatímco Cheb je enkláva zemědělská. Je to tam zakódováno. Do tamní baziliky se vejde na posazení skoro tisíc lidí a na každém koncertu je vyprodáno. Tam jsou lidi zvyklí chodit na takové kulturní aktivity.

Přesto máte koncertů během roku dost… Sbor navzdory všem obtížím pravidelně zkouší. Loni jsme měli čtrnáct koncertů, z toho tři v zahraničí. Začátkem července jsme byli v nejvýš položené farnosti v Evropě, v Obergurglu v Rakousku, kde kdysi působil rodák z našeho regionu, který se narodil v Habrůvce. Jmenoval se Josef Hrbata a studoval teologii v Římě. Udělal si doktorát a tehdejší brněnské biskupství ho vzalo jako sekretáře. Jenže mocipáni naznali, že je to špion z Vatikánu, tak ho zavřeli. Po půlroce se mu podařilo utéci z kriminálu, takže mu šlo o život. Tři čtvrtě roku se skrýval a dostal se do innsbrucké diecéze, kde ho jako mladého a statného biskup přiřadil do nejvýše položené farnosti. Tamní kostel stojí 1930 metrů nad mořem. Působil tam asi čtyřicet let a mně se s ním podařilo navázat kontakt a s Rastislavem jsme tam mohli vystupovat. Loni jsme tam po dlouhé době asi patnácti let byli podruhé. Potom jsme loni vystupovali ve Wiesbadenu a Waldsassenu. Obě dvě města chtěla, abychom jim pomohli s Brahmsovým Requiem. Zpívali jsme za doprovodu Královéhradecké filharmonie a se stočlenným sborem Němců. Obě města jsme loni navštívili při jednom čtyřdenním zájezdu.

Takový zájezd je jistě náročný. Jak to sbor zvládá? Je to náročné fyzicky i hlasově. Kdyby sbor neměl v průměru pětačtyřicet let, nezvládl by to. Kdyby měl pětapadesát, tak už nikam nejezdíme.

Jak tedy sbor omlazujete? Z Blanska máme pár lidí, většina dojíždí, někteří i z Brna. Takže bych rád pozval každého, kdo umí zpívat a náš repertoár ho oslovuje. Nové členy rádi uvítáme. Chvěji se o každou hodinu sboru a jsem si vědom toho, že teď to funguje a zítra už nemusí. Je to věc výchovy. Noví členové vyrostou pravděpodobně z rodin současných členů a z účastníků různých doplňujících rastislaváckých akcí, jako je například Rastislav dětem. Tato akce se letos uskuteční 19. dubna v 15 hodin v Dělnickém domě v Blansku.

Co je na zpěvu duchovní hudby nejtěžší? Většinou se jedná o díla vrcholné světové literatury. Ani těžké věci, ale ani lehké skladby se nesmí podcenit už v přístupu. Každé zahraniční dílo je těžké. A každé má jiné úskalí. Například Brahms je hrozně těžký i na hraní. Ale k dobrému přednesu nestačí profesionální orchestr ani technicky dokonalí zpěváci. Pokud to zpěvák necítí, nemůže to zazpívat dobře. Musí se umět vcítit do autora. Musí k tomu být obrovská pokora. Úkolem dirigenta je usměrňovat i ty neukázněné zpěváky a ona je postupem času nakonec umravní hudba sama. Protože ono to nejde, být rozesmátý a přitom se vnořit třeba do Stabat Mater. A když už se nesměje nahlas, ale vnitřně je pořád rozjívený, tak to Stabat Mater potom za nic nestojí. Musí si uvědomovat o čem to je, musí vědět, že Dvořák to napsal v zoufalství, protože mu během dvou let zemřely tři děti.

Vychováváte si nástupce? Po nástupci toužím. Ale není to jednoduché. Nechtěl bych, aby to někdo dělal hůř. Jeden možný nástupce se objevil, ale zatím to nedopadlo. Ani nevím, zdali by to byla záležitost dlouhodobá. Ten dirigent v našem případě se nemůže ptát prvně na peníze. Ovšem dobří dirigenti to zadarmo dělat nebudou. Pak je tam souvislost s otevřenou náručí, kterou mám pro všechny zpěváky. Kdybych kdykoliv během téměř těch třiceti roků řekl: „Tak přátelé, já jsem tady vždycky, a kdo to berete vážně, tak tady taky budete vždycky. Začneme zkoušet, až tady budete všichni,“ tak už by Rastislav nebyl. A takhle si myslím, že to udělá každý profesionál, který sem nebude jezdit a čekat, až se sejdou. Další důležitou součástí je udržet přátelskou atmosféru, která je životadárná a která velmi napomáhá tomu, že sbor funguje tak, jak funguje. Musíme být pořád všichni kamarádi. To je jak v rodině – když se v rodině lidi hezky domlouvají a odpustí si a pomáhají si, tak je to krásné.

Čemu se dále věnujete? Kromě Rastislava vedu ještě smyčcový soubor Musica Nova, který jsem před dvaceti lety založil při Základní umělecké škole Jedovnice. Do školy jsem původně nastoupil jen na půlroční záskok, a nakonec jsem odtam odcházel do důchodu. Když jsem nastoupil, řekl jsem řediteli, aby mi dal ty nejhorší žáky. Dostal jsem dvacet žáků, z toho deset špatných. A i z těch horších vznikli dobří muzikanti. Díky souboru mnozí žáci vůbec vydrželi u hudby. S tímto souborem jsme měli loni patnáct vystoupení. Na jednom koncertu u Bruntálu jsme dokonce vystupovali společně s Hradišťanem. Oni půl koncertu, my půl koncertu a něco dohromady.

Plánujete něco podobně velkolepého, jako byla Carmina Burana na zimním stadionu v roce 2012? Mám vizi, že bychom to letos koncem června zrealizovali znovu, ale nevím, jestli seženeme čtvrt milionu. To byla tak zcela mimořádná akce, že věřím tomu, že kdyby tady mohli ti Němci, kteří vystupovali s námi, zůstat a hráli bychom to znovu, tak by nepřišlo šest set lidí, ale tisíc. Ten projekt v roce 2012 přišel na 170 tisíc a letos je to zkalkulováno na čtvrt milionu. Město tolik peněz nedá a není možné počítat s tím, že se to prodá a zaplatí ze vstupného. Takže to záleží na penězích. To je odvrácená strana mince a to mě netěší.