Člověk se ani pořádně nestačí otočit a zase je tu konec roku. Jako malý si pamatuji, že jsem se nemohl dočkat, až budu starší a teď je to najednou obráceně – přál bych si umět čas zpomalit, ať už k tomu můžu mít každý den jiný důvod. Naštěstí to nejde a je tomu tak dobře. Čas je spravedlivý stejně tak, jako je spravedlivý ten, kdo náš čas řídí a spravuje.

S každým koncem roku bývám trochu nostalgický a smířlivější, než ve dny, dejme tomu, všední. Od tohoto schématu se ostatně nehodlám příliš vzdálit ani dnes.

Odpusťte mi tedy prosím, že se v rámci svých sloupků dopouštím ohromného zločinu – dovoluji si vyjádřit svůj vlastní názor. Občas tím někoho nadzvednu ze židle, někoho naopak potěším, o tom je přece celá lidská existence a komunikace. Bez rozdílnosti názorů by na světě, věřte mi, nebyla taková sranda. Nedělám si iluze, že každý můj názor je správný, to bych byl, s prominutím debil. Občas prohodím ostré slovo „do pranice“ záměrně, abych rozpoutal diskusi nebo vášně. Anebo někomu dopřál trochu adrenalinu, kterého se mu nemusí jinak dostávat. Baví mě to, přiznám se vám bez mučení.

Jen bych poprosil čtenáře o jistou míru shovívavosti a také pozornosti. Chcete-li totiž reagovat na moje myšlenky, snažte se především porozumět psanému textu a vyhněte se vulgaritám, které velmi snadno zastíní vaše sdělení. Nevkládejte mi do úst (nebo do klávesnice mého PC) myšlenky, kterých jsem se nedopustil. Snažte se pochopit nadsázku, vtip, či narážku. Ponechte mi moji svobodu stejně tak, jako já vám nechám svobodu vaši. Slova o tom, že by mi mělo být zakázáno psát a mluvit jsem již kdesi a kdysi slyšel a nejsou to právě příjemné vzpomínky, na tu tristní dobu.

S koncem roku bilancujeme všichni. Věřící, bezvěrci, pohani, spravedliví (pokud jsou) i darebáci. Před svým svědomím nikdo nikam neuteče. Ani já, ani vy. Rozloučím se proto malou anekdotou, snad mezi řádky pochopíte, o čem vlastně je…

Malý Honzík přišel za maminkou s tím, že chce nové kolo. Maminka mu na to ale odpověděla, že by se měl především zamyslet nad tím, zda si je vůbec zaslouží. Teď mu je stejně nemůže pořídit. Jestli si opravdu myslí, že by je měl dostat, protože se chová vzorně, může napsat Ježíškovi a uvidí se. Honzík tedy jde do svého pokoje a přemýšlí a píše… „Milý Ježíšku, byl jsem celý rok vzorný. Proto si zasloužím kolo. Tvůj nejmilejší Honzík“ Pak se zamyslí a říká si: „No jo, on ale ví, že to tak není.“ Roztrhá dopis a píše jinak: „Milý Ježíšku, snažil jsem se být v pohodě, tak mi přines kolo. Tvůj Honzík“ Zase to nezní úplně pravdivě. Nemá to cenu. Kolo v trapu. Tak se Honzík sebere a jde ven. Bloudí ulicemi a najednou je před kostelem. Vejde dovnitř, všechno obdivuje a najednou sebere jednu vystavenou sošku a utíká s ní pryč… Doma se posadí a konečně píše ten správný dopis: „Ježíšku, jsem sígr, mlátím spolužáky, nadávám, nedělám úkoly a nezasloužím si k vánocům nic. Ale radši mi přines to kolo, tedy pokud chceš ještě někdy vidět svoji máti. Tvůj, však víš kdo…“. Konec anekdoty.

Požehnané Vánoce vám všem!!!

Freddie (freddiemail@email.cz)