Na kávě s Lubomírem Toufarem

Naši čtenáři vás dobře znají z doby vašeho působení na blanenské radnici, ale přesto: můžete na úvod krátce přiblížit svou profesní a životní dráhu? Pocházím z nedalekého Žďáru. Do Blanska jsem nejprve dojížděl za prací v tehdejší Univě, pak jsem se sem přestěhoval – postavil jsem si svépomocí na Zborovcích byt. V Univě jsem prošel řadou funkcí, a proto jsem byl na podzim 1987 vyslán pracovat na ONV Blansko, kde jsem dostal na starost oblast místního hospodářství. Po roce 1989 vznikl z ONV Okresní úřad Blansko, jehož jsem byl v roce 1994 jmenován vedoucím, a v roce 2001 jsem se stal přednostou celého OkÚ Blansko. Tím jsem zůstal až do zániku okresů na konci roku 2002. Poté jsem působil na Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a zároveň jsem se stal blanenským zastupitelem. V roce 2009 jsem byl zvolen místostarostou a po komunálních volbách 2010 i starostou města. Na podzim 2013 jsem uspěl v předčasných volbách do Poslanecké sněmovny, a protože jsem nikdy nebyl zastáncem vykonávání dvou tak odpovědných funkcí zároveň, vzdal jsem se na konci roku 2013 křesla starosty a rozhodl se plně věnovat nové roli poslance.

Jaký byl tedy váš první rok v této roli? Byla to úplně nová zkušenost. Z počátku mě, podobně jako i jiné nováčky ve Sněmovně, rozčilovaly některé sáhodlouhé diskuze a rétorická cvičení bez výsledného efektu. Nechápal jsem, proč třeba předsedové politických stran a poslaneckých klubů, kteří mají právo vystoupit přednostně, dobrých pět hodin prodebatují, než se vůbec přistoupí k samotnému schválení programu schůze… Jenomže, jak jsem časem pochopil, i tohle je součástí demokracie a není snadné, a zřejmě ani možné stanovit hranici, kdy jde ještě o smysluplnou rozpravu, a kdy se jedná o pouhou politickou exhibici před kamerami.

To pak ale není divu, že někteří vaši kolegové v poslanecké lavici usnou… No, poslouchat v jednacím sále debaty od devíti ráno, řekněme do jedenácti večer, pokud nejde o opravdu zásadní věc, je někdy dost náročné, ale mně se naštěstí nikdy nestalo, že bych přitom usnul (smích). Ale vážně: musím dodat, že ten televizní obraz Sněmovny, který má veřejnost denně před očima, totiž že tam jedni klábosí, další si jen tak kdykoliv odejdou, a někteří dokonce usnou, je dost zkreslený.

Zkreslený? V čem? Jako poslanec mám možnost vidět zblízka i tu druhou a mnohem významnější stranu mince, a tou je každodenní činnost výborů Poslanecké sněmovny. Tam se odehrává ten největší díl práce na přípravě zákonů a pokud poslanci ve výborech pracují svědomitě, pak by, až na pár výjimek, už neměl být ke zdlouhavému projednávání důvod. Obzvláště vládní návrhy zákonů, které vždy prochází velmi podrobným připomínkovým řízením, by pak už měla Sněmovna odhlasovat bez problémů.

To jste mi zrovna pěkně nahrál, protože moje další otázka měla směřovat právě k vaší práci v Kontrolním výboru a Výboru pro evropské záležitosti, jichž jste členem… Kontrolní výbor projednává vesměs zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu, takže jsem shodou okolností v častém pracovním styku s dalším bývalým blanenským starostou a současným prezidentem NKÚ Miroslavem Kalou, který na naše zasedání chodívá. Výbor si na základě zpráv NKÚ zve i zástupce těch ministerstev, jichž se zprávy o chybách při nakládání s prostředky státního rozpočtu týkají a důkladně prověřuje, zda jde o mimořádné nebo systémové chyby, jaká se provedla nápravná opatření a podobně. Cílem ovšem není jen vyslechnout, co se na tom či onom státním orgánu děje nebo dělo, ale najít řešení, aby se chyby v hospodaření neopakovaly.

Když už jsme u státního rozpočtu: co třeba ono pověstné „porcování medvěda“ neboli nárazové přidělování státních prostředků ve Sněmovně konkrétním projektům. Probíhá ještě? Musím říci, že naštěstí už několik let ne. Nikdy jsem ani nebyl příznivcem této praxe, kdy se některým poslancům jen proto, že se třeba osobně znali s předsedou rozpočtového výboru nebo ministrem financí, podařilo prosadit nějaké mimořádné finanční injekce do svého regionu. Občas to bylo sice ku prospěchu věci, ale byly tu také případy, kdy se, obrazně řečeno, stavěl most přes potok, který tam nikdy netekl, abych citoval slova našeho současného prezidenta.

Zmiňme ještě v krátkosti ten druhý výbor, v němž pracujete. Co je jeho úkolem? Výbor pro evropské záležitosti třeba předem probírá s premiérem otázky, které pak on jede za vládu ČR řešit do Bruselu na Evropskou radu. Většinou ale projednává směrnice schválené Evropskou unií a jejich implementaci do našeho právního řádu. Někdy je to bohužel neúměrně dlouhý proces. Třeba až nyní se kvůli protichůdným zájmům ekologů, developerů a hospodářské komory podařilo po třech letech, kdy se střídali ministři životního prostředí i celé vlády, schválit evropskou komisí tvrdě požadovanou změnu zákona o posuzování vlivu na životní prostředí tzv. EIA. Norma ale ještě zamíří do Senátu.

Českou veřejnost ale zaujala spíše nedávná vzrušená debata o změně platů ústavních činitelů… …a celé téma se smrsklo na otázku zvýšení poslaneckých platů. K tomu můžu říct jedno: nikdy v minulosti jsem si sám o svém platu nerozhodoval a Poslanecká sněmovna je asi jediný orgán u nás, který něco podobného dělá. Je ovšem otázka, kdo by to měl udělat místo ní. Vláda nebo nějaká nezávislá instituce? A pak je tu třeba problematika platů soudců, která se jednou řešila až před ústavním soudem. To už se ale dotýkáme ústavního rozdělení moci ve státě. Víte, já osobně jsem do parlamentní politiky nešel kvůli platu a mohl bych uvést řadu poslanců i senátorů, kteří ve svém dřívějším povolání dosahovali mnohem vyšších výdělků než jaké mají teď. Prostě vidí smysl v tom, co v parlamentu dělají a plat nijak neřeší. A jen na okraj připomínám, že třeba oproti roku 2007 nebo 2010 jsou ty dnešní platy o něco nižší. To ale veřejnost právem nezajímá. Proto jsem rád, že místo avizovaných neúnosných 14 % zvítězil návrh předsedy sněmovny Hamáčka na zvýšení o necelá tři procenta a stanovení koeficientu, podle nějž poslanecké platy porostou v budoucnu. Zvyšování by mělo být vázáno na hospodářský růst, takže když budou poslanci dobře pracovat a státu se bude dařit, budou mít víc peněz a naopak. Tak je to myslím správné.

Změňme téma: s čím se na vás nejčastěji obrací voliči z vašeho okolí a s čím jim jako poslanec můžete skutečně pomoci? Přichází s nejrůznějšími věcmi. Někdo například s tím, že má malý důchod, jenomže o něčem takovém jeden poslanec opravdu rozhodnout nemůže. Často však přijdou třeba zástupci menších obcí, které řeší problémy se sankcemi za chyby, jichž se dopustili při čerpání evropských dotací na své projekty nebo mají potíže s některými chronickými stěžovateli. V těchto případech, pokud to je trochu možné, se snažím vždy kontaktovat příslušné ministerstvo a zprostředkovat pomoc, která je v rámci platné legislativy možná.

Která z těch věcí, co se v uplynulém roce povedlo prosadit, vám udělala největší radost? Jsem rád, že podařila celá řada věcí, s nimiž šla naše strana do voleb. Pomoc rodinám s dětmi, porodné na druhé dítě, zrušení zdravotnických poplatků, mírnější zdanění léků nebo knih. Sice se říká, že na ekonomickém růstu současná vláda nějakou velkou zásluhu nemá, já si to ale tak úplně nemyslím. Je-li ve vládě nálada pozitivní a neřeší se pořád jen škrty, pak i společnost přestávají mít obavy. Ano, vyrovnaný rozpočet je skvělý, přebytkový ještě lepší, ale k úspěšnému nastartování ekonomiky je třeba zvýšit také spotřebu. A vzniklý schodek státního rozpočtu se této vládní garnituře už teď daří postupně snižovat.

Rozhovor vedeme v čase adventním. Co byste na úplný závěr popřál našim čtenářům k Vánocům a do novému roku ? Přeju blanenským, ale i všem ostatním čtenářům především zdraví a také ať v klidu a pohodě prožijí adventní čas i vánoční svátky. Snad si kromě shánění dárků najdou chvilku i na zamyšlení nad tím, co jsou ty pravé životní hodnoty. Popřál bych jim rovněž co nejvíce radosti a životního optimismu, protože máme to štěstí, že žijeme v pěkné zemi a také v pěkném městě. A to není úplná samozřejmost. Občas se totiž při zahraničních cestách setkávám s lidmi, kteří mají oproti nám, středoevropanům, mnohem těžší život. Aby vůbec uživili rodinu, museli kupříkladu odjet za prací ne do jiné země, ale rovnou na jiný kontinent, a přesto berou svůj skromný život s nadhledem a optimismem. Tahle schopnost nám někdy schází. A přitom se špetkou optimismu se přece sebevětší starosti řeší mnohem snáz.