Revoluce, diskuse a názory

Je až obdivuhodné, kolik se po 25 letech najednou objevuje v řadách našich spoluobčanů revolucionářů, účastníků stávek, komunisty perzekuovaných, či odvážných „vůdců“. Hodně těchto lidí spoléhá na špatnou paměť anebo jen blufuje s tím, že jim to snad vyjde. Tak nějak to považuji za kolorit našeho národa, nemám z toho moc velkou radost, to se přiznám bez mučení. Ale nějak nemám sílu proti těm výmyslům a lžím bojovat, se svým svědomím se každý musí srovnat především sám. Pakliže nějaké svědomí ten dotyčný má, ale to už je věc druhá.

Rád na listopadovou revoluci vzpomínám. Už jen proto, že se ukázaly ve vší nahotě charaktery některých lidí, kteří mne obklopovali, ať již v pozitivním, tak v negativním smyslu. Znovu, patří to k životu. Pamatuju si na euforii, kterou jsem prožíval, pamatuju si na strach, který mne provázel. Ano, strach z toho, co bude, když se to nepovede. Asi by následoval vyhazov ze školy, což by těsně před maturitou nebylo zrovna příjemné, ale ona euforie to nakonec převážila.

Mrzí mne, že naše společnost se nenachází zdaleka v takovém stavu, jako jsem si to před lety (nejen já) představoval, ale neměnil bych svobodu a demokracii za nic na světě a jsou mi opravdu nepochopitelní lidé, kteří volají po starých „pořádcích“ s tím, že za bývalého režimu bylo líp.

Nebylo.

A to tvrdím při vší úctě k názorům ostatních a s vědomím, že diskuse je rozhovor dvou (či více) rovnoprávných stran s tím, že není jejím cílem dokázat, že ten druhý nemá pravdu, ale dobrat se nějakého výsledku.

Nejsem příznivcem černobílého, ačkoli to o mě mnoho lidí tvrdí, ale v tomto případě mám jasno. Režim, který zavírá a vraždí lidi za odlišný názor než oficiální, popírá a zakazuje svobodnou výměnu názorů, či falšuje historii prostě nemůže být dobrý, ba ani dostatečný.

Demokracie má mnohé chyby, ale zatím nikdo nic lepšího nevymyslel. A na tvrzení, že nebyla svoboda, ale byly jiné jistoty, mi nedá než si vypůjčit slova Benjamina Franklina o svobodě: „Ti, kteří se rozhodnou obětovat svobodu za pocit bezpečí nakonec nedosáhnou, a ani si nezaslouží dosáhnout, ani jednoho.

Vzhledem ke zkušenostem prohlašuji, že jsem antikomunista, zastávám názor, že KSČ se měla zakázat a Havlovi a jeho hochům asi nikdy neodpustím, že se právě ten zákaz nedotáhnul do konce. Těžko si představit, že by 25 let po válce zasedali v Bundestagu příslušníci NSDAP, tolik moje analogie.

Nikdy jsem netvrdil, že kdo není antikomunista, je komunista. Nikdy jsem netvrdil, že jsem si Miloše Zemana nevážil, já jím pouze pohrdám až teď, v poslední době. Stejné je to s osobou jeho bezprostředního předchůdce.

Při všech výhradách k osobě Václava Havla (a že jich není zrovna málo, ba právě naopak) tvrdím, že dva Havlovi následovníci v prezidentské funkci mu nesahají ani po kotníky.

Několikrát jsem byl nucen si přečíst ne právě lichotivé poznámky, které mi dorazily do mého mailboxu (adresa viz níže). Většinou reaguji tak, že nikomu neupírám právo na názor, a právě proto nechápu, proč bych neměl mít právo na svůj názor já.

Směju se ovšem opravdu hodně nahlas, když si pročítám sprosté a odpudivé výpady a říkám si, zda nekryt jistou anonymitou sítě Internet by měl pisatel odvahu mi ta slova říct do očí. Bohužel si myslím, že by takových pisatelů nebylo mnoho.

Z toho je mi taky trochu smutno, ale pomalu si zvykám. Snažím se být tolerantní a rozhodně to není tak, že bych někoho nenáviděl. Ostatně snažím se (seč můžu) odpouštět těm, kteří nenávidí mne. Je to těžké, věřte, ale nepřestanu se o to snažit.

A na závěr jiný (možná parafrázovaný) citát: „Mohu tisíckrát nesouhlasit s vaším názorem, zároveň však nepřestanu bojovat za to, abyste jej mohli svobodně vyjádřit“.

Hezký den. Freddie (freddiemail@email.cz)