O obřadech

Svatba, křtiny, pohřeb, ale také třeba soudní proces, imatrikulace, vojenská přísaha nebo promoce. Všechny tyto společenské události a mnohé další se nazývají ceremonií, česky obřadem. Člověk účastnící se obřadu je vázán vždy určitými pravidly vycházejícími z tradice lidových zvyklostí a je to něco, co se snažíme udržovat desítky, ba dokonce i stovky let. Pro někoho se možná dnes obřad jeví jako zbytečnost, pro mne však znamenají daleko víc.

Za svůj život jsem již viděl několik stovek nevěst a ženichů. Je to dáno především tím, že na svatebních obřadech v Rájci – Jestřebí vykonávám práci hudebníka a tato činnost mi sebere ročně mnoho sobot, které bych jinak trávil tak jako většina ostatních Čechů. V dnešní době se může někomu zdát živá hudba na svatebních obřadech zbytečností, ale opak je pravdou. Samozřejmě by se dal použít CD přehrávač, ale i lidský hudební projev má při svatebním obřadu své místo. Je to zkrátka zvyklost, kterou dodržujeme již po mnoho desítek let, a doufám, že tomu tak bude i nadále. A přestože občas žehrám na nelehký úděl muzikanta a s klávesami v podpaždí opouštím v sobotu ráno teplo domova, beru svoji roli spíš jako službu, kterou dnes mnoho lidí nechce vykonávat, ale přitom je velice důležitá. Zde skutečně nejde o peníze, ale spíše o zachování tradice, která se dědí z generace na generaci.

Stejně tak by se někdo mohl ohradit proti slavnostnímu proslovu, výměně prstenů a prvnímu polibku. Vždyť můžeme na radnici prostě podepsat papír, tak jaképak copak… Jenže opak je pravdou! Při svatebním obřadu si teprve mnozí z nás uvědomí, jak vážný je krok, ke kterému ženich s nevěstou přistupují. Že to není jenom sranda, a že tím jediným slůvkem „ano“ slibují před celou rodinou, známými a zástupcem státu v podobě oddávajícího věrnost, lásku a toleranci, v dobrém i ve zlém. Mnoho ze snoubenců si teprve při svatebním obřadu uvědomí, že to není „jenom jako“, a že tady přestává veškerá legrace. A to je dobře! Případný rozvod bývá leckdy posledním a nezbytným vyústěním nefungujícího vztahu, ve většině případů se však dotyční snaží problémy vyřešit a o svůj vztah bojují. Rozvodem totiž přiznávají svoji porážku a to, že nedodrželi svůj slib vyřčený při svatebním obřadu, v nich vyvolává neblahé pocity. Vsadím se, že kdyby se svatba stala pouhou formalitou na radnici, rapidně by přibylo rozvodů, kterých je už tak dost…

Nedávno jsem byl poprvé na svatbě v kostele a musím uznat, že tady je celý zážitek ještě mnohem silnější. Zde si snoubenci slibují lásku před tím nejvyšším, a přestože je víra věc, které nerozumím, i já jsem všude kolem cítil hlubokou pokoru a úctu. Jaké pocity potom zažívají ti, kteří jsou věřící a rozhodnou se svůj sňatek uzavřít před svým Bohem, si neumím vůbec představit…

Stejně důležité jako jsou obřady svatební, shledávám důležitým i obřad pohřební. Poslední rozloučení s drahým pozůstalým by určitě nemělo zůstat jen při strohé formalitě. Ať už se jedná o obřadní síň nebo o zádušní mši v kostele, vždy je ceremoniál provázen živou hudbou, mluveným slovem a básněmi. Stává se tak lidským projevením úcty k zesnulému a důstojnou tečkou za jeho životem. I při Svátku všech zesnulých dodržujeme tradici a obřadně rozsvěcíme svíčku u hrobů našich milovaných. Vzdáváme tím hold lidem, kteří již nejsou mezi námi, a dáváme tak najevo, že jejich život nebyl marný, a že na ně stále myslíme.

Tradice jsou od toho, aby se předávaly dále, a jsem moc rád, že v případě obřadů to tak funguje. Je samozřejmé, že doba jde dál a obřady dnes nevypadají identicky, jako třeba před sto lety. Mají však pořád svoji váhu a místo v našem životě. Bylo by smutné, kdybychom existovali bez nich. Obřad je výrazem úcty a porozumění. Život bez obřadů by nás připravil o kus lidskosti, a to by bylo špatné…