O zlodějích

K tématu na dnešní úvodník mne přivedla skutečnost, že jsem byl okraden. Sprostě, nekompromisně a zákeřně. A to ještě navíc na místě, kde bych to ani ve snu nečekal. Pravdou je, že jsem si za to mohl ve značné míře sám a jen sobě mohu vyčítat nepozornost, neopatrnost a blbost, které jsem se dopustil. No co, stalo se. Horší by byla zlomená noha či zánět slepého střeva, i když finanční ztráta bolela také. Co je však horší – došlo u mne k nečekaným úvahám a pocitům, které jsem si dříve nepřipouštěl. Více než ztráta peněz mne nyní bolí to, že jsem ztratil velký kus víry v poctivost člověka a uvědomil si, v jaké míře u nás zlodějina kvete.

Byli jste někdy okradeni? Řeknu vám, že je to docela hnusný pocit. Na veřejném místě mi nějaký prostoduchý chmaták prošacoval mnou velice nepozorně odloženou a zapomenutou kabelu a z peněženky v ní uložené odcizil nemalou částku. Běžně s sebou nenosím více než pár stovek, jenže tohle byl jiný případ. Potřeboval jsem uložit peníze do banky, a jelikož jsem to nestihl v pátek, odložil jsem vklad na pondělí. Dnes už vím, že tato shoda náhod byla naprosto klíčová a nemohu nikomu nic vyčítat – pouze sám sobě, že jsem nebyl více opatrný.

Opatrnost vůbec v mém životě nehrála až do této doby příliš velkou úlohu. Nepatřím mezi ty, kteří musí při každé cestě s odpadky zamykat byt na třicet západů, ani nevlastním domácí trezor se zámkem na otisk prstu. Přece jsem však musel docela dost přehodnotit. Představa, že někdo vidí na veřejném místě v šatně ležet kabelu, bez ostychu do ní zaboří své špinavé pracky a ukradne peníze, mne upřímně vyděsila. Představil jsem si, jak bych se na stejném místě zachoval já – prostě bych kabelu odnesl na blízké informace, kde by se případný zapomnětlivý majitel jistě přihlásil hned, jakmile by ztrátu zjistil. Pevně věřím, že takový postup by zvolila většina z nás, ale… ALE! Je potřeba mít na paměti fakt, že ne všichni jsou poctiví. Inu – to víte, nic o takové skutečnosti nepřesvědčí člověka víc, než vlastní zkušenost.

To, že lidi kradou, samozřejmě vím. O tom také slýcháme každý den (ve většině případů se kromě zpráv o kriminalitě v komerčních TV nedostanou na řadu ani poměrně důležité zprávy z domova i ze světa). Co člověka nutí k tomu, že něco ukradne? Tísnivá finanční situace? Nevychovanost? Chybějící body na škále inteligenčního kvocientu? Jak může mít někdo z takových peněz radost? Byl jsem v životě veden přesvědčením, že všechno něco stojí a musím si na to vydělat. A výdělek – ten si musím v první řadě zasloužit! Teprve potom přece může mít slušný člověk radost z toho, co mu finance poskytnou. Ve svých úvahách jsem však zapomněl na fakt, že poctivý člověk není každý, koho potkám. Nepoctivci a zloději chodí všude kolem nás. Teď už to vím a přísahám, že už budu opatrnější… Nechtěl bych zlodějem a nikdy jsem jím nebyl. Přiznám se, že bych na to neměl žaludek a vždycky bych přemýšlel nad tím, koho jsem okradl a jak se ten dotyčný asi musí cítit. Občas si ale jako zloděj musím připadat, ač velmi nerad. U pokladny v Kauflandu se milá paní pokladní vždy hluboce vykloní ze svého prodejního hnízda, aby bedlivě zkontrolovala obsah košíku, a jestliže v něm leží byť jen maličká čepička mého dítka, s horlivostí mne donutí ji vyndat. Co kdybych pod ní měl náhodou ukrytou třeba vepřovou nohu nebo barevnou televizi…

Nemám to prodavačkám za zlé – předpokládám, že je to jejich povinnost, kterou jim diktují jejich nadřízení. V jiných obchodech však tyto praktiky nevidím; docela šikovně to mívají vyřešeno například zrcadly. Proč si tedy v Kauflandu musím připadat jako zloděj, když jinde tato opatření nejsou nutná? Tady se asi krade hodně. I já jsem byl svědkem situace, při které dáma ve středních letech zahalená do bundy až po uši prošla frontou přes pokladnu, a přestože prodavačku ochranné zařízení pípáním upozornilo na to, že někdo něco bez zaplacení odnáší, nehnula ani brvou a flegmaticky dál projížděla zboží kasou. A to i přesto, že jsem ji na zlodějku upozornil. To je potom těžké – poctivého člověka pomalu šacují, jen aby mu v košíku nezůstala blbina za pár korun, a zloděje přitom nechají projít třeba s flaškou za několik set, jakoby se nechumelilo.

U nás se krade ve velkém. Dokonce jsem zaslechl názor, že „Co Čech, to zloděj“. Dříve se říkalo, že Češi jsou spíše muzikanti, ale časy se mění. Dokud nebudou v legislativě přísnější a efektivnější postihy, bude se vesele krást dál. Můžeme však očekávat zlepšení této situace? Těm, kteří nám mají jít příkladem, čas od času za nehtíčkem přece taky zůstane pár špinavých zlaťáků. Viďte, pánové?!