Jaro je tady!

Konečně jsme se dočkali. Po několikaměsíčních chladných dnech, kdy slunce vykouklo jen zřídka a my se choulili do zimního oblečení, a to dokonce i ve dnech, kdy podle kalendáře mělo být počasí úplně jiné, nastoupilo jaro v plné parádě. Během pár hodin se kraj změnil k nepoznání a všude kolem začalo být nejen vidět, ale také slyšet i cítit příjemné období, na které mnozí z nás tak dlouho čekali. I dnes, v předvečer Prvního Máje, je nádherný den, já si beru notebook ven a chystám se napsat pochvalnou ódu na jaro, neboť cítím, že si to právem zasluhuje. Každý z nás má své oblíbené roční období, ale jistě mi dáte za pravdu, že jaro zbožňuje většina z nás. Příroda se probouzí, vrací se ptáci a zima je nenávratně pryč. Občas sice ještě vystrčí zuby, aby se na ni nezapomnělo, ale my stejně víme, že jaro si s ní hravě poradí. Někteří škarohlídi tvrdili, že po dlouhé zimě jaro vůbec nepřijde a nastoupí rovnou letní měsíce a skoro měli pravdu! Vždyť ještě před pár týdny byla zima jako na Sibiři a na kopcích našeho regionu leželo pěkných pár centimetrů sněhu, aby pak teploměr vyskočil během pár dní o více než dvacet stupňů nahoru a my zažili teplotní šok. Ale což – vše je lepší, než třeskutá zima a co si budeme nalhávat – každý z nás čekal na jaro jako na smilování. Vždyť koncem března zavřeli většinu sjezdovek po celé republice, jelikož už i ortodoxní milovníci zimních radovánek měli dost věčného šera a chladných dnů… Své dětství jsem strávil v osmdesátých letech a nepamatuji se, že by si s námi počasí takto zahrávalo. Jaro bylo takové jiné, víc učebnicové – skoro jako podle Josefa Lady. Netvrdím – byly výjimky, ale rozhodně to nebývalo takové extrémní jako v posledních letech. Jaro začínalo skoro přesně podle kalendáře a pozvolna do nás pumpovalo svoji sílu. Teplota vzduchu stoupala pozvolna a tím víc se člověk připravoval a těšil na prázdniny, které jsme trávili téměř celé na koupališti. Dnes bych si tam permanentku nekoupil – těch dní, které se dají doslova proležet na dece, totiž v posledních letech rapidně ubylo. Ale co – hlavně že konečně přišlo. Nevím jak vás, ale já už jsem jej potřeboval velice akutně. Na přelomu března a dubna mne začala jímat taková deprese, že už jsem nemohl vystát ani sám se sebou a přemýšlel jsem o krátkodobé emigraci do některé ze zemí afrického kontinentu. A dnes? Chodím po venku a usmívám se. Nevím čemu, ale je mi to jedno a po cestě potkávám desítky podobně připitoměle se usmívajících jedinců, šklebíme se na sebe v krátkých rukávech a je nám dobře. Velkou radost z nastupujícího jara mají zcela jistě všichni zahrádkáři, cyklisté, golfisté, domácí kutilové, motorkáři, fotografové, hospodští, hoteliéři, děti i učitelé, pro něž nástup teplých dní signalizuje brzký příchod prázdnin. Odhazujeme postupně oblečení a vysedáváme na lavičkách v parcích či zahrádkách pohostinských zařízení, kde sledujeme své opalující se spoluobčany a některým z nás se v tom teplu začínají zapalovat lýtka. Ano, už je květen – měsíc zamilovaných a já doufám, že jste ani letos nezapomněli někoho políbit pod rozkvetlou třešní. Nastupující generaci puberťáků, kteří si letos odbyli v třešňovém sadu svoji premiéru, trošku závidím… Komu však na jaře rozhodně dobře není, jsou alergici – a že jich u nás máme! Dočetl jsem se, že alergiemi u nás trpí více než čtvrtina obyvatelstva. Hrůza! Je mi jich upřímně líto a vyvolává to ve mně otázku, kde jsme k tomu přišli? Za mých mladých let byl alergik synonymem nemocného člověka a postižených nebylo zdaleka tolik, co dnes. Buď jsme zdegenerovaní, nebo se nám příroda mstí za to, co jí vyvádíme. A upřímně – kdyby to tak bylo, ani bych se nedivil. Ale to už je téma na jiný úvodník…