Na jiném místě tohoto listu, v některém z příštích vydání, se již brzy budete moci začíst do exkluzivního rozhovoru, který mi poskytnul člověk, jehož mám to štěstí nazývat svým kamarádem a který se může pyšnit opravdu bohatou kariérou hokejového profesionála v NHL. Prošel si profesemi hráče, trenéra, skauta a vloni impozantní hokejovou anabázi ukončil jako komentátor televize MSG, kde komentoval zápasy (nyní v zemích Českých asi nejsledovanějšího týmu NHL) New Jersey Devils. On sám patří k legendám této organizace, její branku hájil od jejího vzniku v roce 1982 a v těch dobách být brankářem Devils opravdu nebylo jednoduché. Možná i proto se tento majitel prstenu pro držitele Stanleyova poháru nikdy nedostal do hokejové síně slávy, statistiky z prvních let existence Devils opravdu „zabíjely“ jeho snažení. On sám se tím ale nikterak netrápí, právě naopak. Sám vesele tvrdí, že sám tam sice není, ale do síně slávy pomohl dostat jiné hráče, legendy typu Phila Esposita i ostatních. Jeho povaha je obdivuhodná. Nikdy se nechlubil svojí kariérou. I já jsem spoustu jeho hokejových zásluh musel dohledat v bohatých archivech zámořské ligy. O Stanleyově poháru se sice letmo zmínil, ale už nepodotknul, že jeho někdejší výkon ve čtvrtfinále playoff 1975 v dresu New York Islanders (proti Pittsburgh Penguins) je jedním z legendárních nejen pro Islanders, ale pro celý hokejový sport. Isles totiž tehdy s ním v brance otočili vývoj série ze stavu 0:3 k vítězství a skoro totožný výkon se téměř podařil i v semifinále proti Philadelphia Flyers. O tom, že je držitelem Bill Masterton Trophy za oddanost hokeji se vyjadřuje tak, že vůbec netuší, proč ji dostal, ale že dost možná to bylo proto, že hokejové generalitě bylo upřímně líto, kde že to chytá a jeho vůle zlomit nemožné vypovídá o jeho oddanosti nejrychlejší kolektivní hře na zemi. Mezi fanoušky byl později i jako komentátor tak oblíbený, že dobré dvě hodiny po skončení zápasu bylo možné na něj čekat, což jsem několikrár zažil na vlastní kůži. Pravda je, že on sám se rád do řeči pustí s kýmkoliv, kdekoliv a o čemkoliv. Jednou se kvůli nápisu na tričku jednoho pasažéra na letišti, které odkazovalo na jedno z jeho minulých hokejových působišť zapovídal tak, že zmeškal letadlo do Evropy a musel přiletět až na druhý den. Podobná věc se mu ostatně stala i za jeho hráčské kariéry. Malinko si přispal a za týmem musel přiletět na zápas později, na vlastní náklady a ještě s pokutou… Že dostal pokutu se nicméně dost divím, je totiž tak výřečný, že by vymámil z jalové krávy tele, jak se říká u nás… Navzdory své trochu roztržité povaze a občasné pozdní příchody je to profík každým coulem. Na své zápasy byl jako komentátor vždy naprosto perfektně připravený a především otevřený i připomínkám odjinud. I mě a mého kamaráda se před zápasem ptal na správnou výslovnost jmen některých českých a slovenských hráčů, odkud pocházejí a jestli neznáme nějakou pikantnost. Snažili jsme se mu pomoci, jestli toho využil je otázka. Jmenuje se Glenn Resch a mnozí jej znají pod přezdívkou „Chico“. Právě jeho osobnost je přesně to, co považuji za profesionální chování u hokejisty. Vědět sice, že jsem ve svém oboru špičkou, ale zároveň stát nohama pevně na zemi a být si vědom toho, že právě fanoušci, ať na stadionu nebo u televize jsou těmi, kteří přinášejí do hokeje zisky, hraje se totiž kvůli nim. Bez nich… No nevím, asi by to byly jen přáteláčky na zamrzlém rybníku. Takže i fanoušek si zasluhuje respekt, je-li slušný a jen svoji hvězdu obdivuje… Při této příležitosti mi na mysl přichází trochu jiné chování některých „profíků“, které už tak pohodové není, ať již z jakýchkoli důvodů. Ať se jedná o jednoho našeho slavného fotbalového obránce, bývalého špičkového desetibojaře anebo prvního našeho hokejisty v hokejové síni slávy. Ale to už je jiný příběh… Freddie (freddiemail@email.cz)